Pouť do Santiaga de Compostela – Den 2
Rano mi Guillaume uvaril kafe se sojovym mlikem a rozdelil se o banan, pak me vyklopil po ceste do prace a rozloucili jsme se s tim, ze mam nekdy do Biarritzu vzit svy kamose a ze nas nauci surfovat (who’s in?). Ja ho zase na oplatku pozval do Brna, kdyz bude mit nekdy naladu zabrousit na vychod, poradne zakalit a poznat hezky holky. Moc sme nestihali, takze zuby se nestihly.
Naskakuju na vlak do Sain-Jean-Pied-de-Port, kdezto oficialne zacina moje prochazka. Nejdriv je potreba si obstarat „credential“, prukaz poutnika, do kteryho budu dostavat razitka. Jelikoz jsem prijel az kolem poledne, je mi v oficine doporuceno jit jen do 14km vzdaleneho Valcarlosu, protoze uz je moc pozde a do Roncevaux to pres hory trva 9 hodin.. Hmm, tak fajn. Poslu tam jeden osizenej hotdog za 3 ecka, na ipodu naladim deep house a vyrazim. Po chvilce vidim tuhle lavku, ktera vypada presne jako ta, kde zacinal i Marin Sheen ve filmu The way. Sice neni znacena, ale kdyz tudma sel von..
Po chvili zjistuju, ze tudy teda cesta nevede, takze se vracim.. Supr, takze to jako jenom melo vypadat dobre na kameru? Vyskrabu se na nejprudsi kopec siroko daleko a mam dost, nikde nikdo z batohem.. To je trochu divny, protoze ve vlaku bylo aspon 10 dalsich poutniku. Asi sou moc nadzusovani nebo pomali, pokracuju dal. Po druhym kopci jenom o trochu min svislym nez horolezecka stena uz mi to neda a vytahuju foun s mapou… Jsem presne na te ceste do hor, kam nemam chodit. Tomu rikam vykrocit pravou nohou. Takze jsou dve varianty, bud se vratim asi 2 km zpatky a zkusim to znova nebo se odklonim od znacene stezky a pujdu po podivne, zarostle ceste, kterazto by se vsak podle mapy mela napojit na tu spravnou. Zpatky se mne nechce, takze vyrazim do neznama. Jdu si dobrejch 20 minut a najednou cesta konci a prede mnou stoji brana a oplocenej pozemek se znackou zakaz vsupu, na kterym se pase hejno krav. Na mape cesta normalne vede dal a napojit by se mela na hlavni tak za 200m. Pecka, googlemaps opet podrzely. Kvuli takovymu kousku uz zpatky nejdu, prelizam branu a pomaloucku, priposrane obchazim kravy. Plan jak zachranit sebe i batoh v pripade ze se znelibim nejakymu nadrzenymu bejkovi je nasledujici, prastit ho do hlavy selfie tyci a pak delat mrtvyho brouka. Nastesti si vsichni hledime svyho, takze se s pekne zrychlenou tepovkou dostavam na hlavni cestu. K moji nelibosti zjistuju, ze to je celkem frekventovana, klikata silnice bez krajice, ktera sice vede kam potrebuju, ale rozhodne to neni poutni stezka. Zapinam tech house a v rytmu nasrane pochoduju co chvili uhybajic autum. Asi po 4 km se silnice nastesti sbiha s ofiko trasou, jak rad zas vidim tu modro-zlutou znacku.
Asi v 5 prichazim do cile pro dnesni den, ubytovna ve Valcarlosu je mini, ale pomerne dobre vybavena, takze si muzu vyprat propoceny hadry a udelat kafe. Nohy jsou zatim relativne v poho, ale batoh vazi tak dve tuny. Neveril jsem, ale uz pul kila je poznat. Pul cesty jsem premyslel co poleti z okna. Asi to prozatim odskacou nadbytecny zasoby jidla a esus. Sory babi. Mimochodem prvni dojem z MANY – disgusting !
Co se lidi tyce, tak jsem tu pokecal s americkou duchodkyni, ktera ma procestovanej celej svet, 3 mesice pracovala v indickym hospicu pro nejchudsi lidi ze slamu a po Santiagu prej pujde po Portugalskym pobrezi na jih a pak na mesic do Maroka a pak jak se ji bude chtit. Pak je tu mlada holka s migrenama, ktera doufa ze ji cesta vyleci .. a dalsich asi 10 lidi, se kteryma jsem zatim nemel tu cest. Vytahuju spunty do usi, buenas notches.
