Kathmandu – Plány se bortí
Návrat po více než roce z Austrálie byl doslova famózní. Vrátit se na známý místa, potkat znamý tváře, ležet ve vlastní posteli a užívat si pohodlíčka domova, to je prostě paráda. Narovinu říkám, že tenhle trip pro mě vyčaroval jeden z nejšťastnějších měsíců v životě. Prostě, všude dobře, doma taky. Nezkazila mi to ani ta zpropadená zima, ani občasný vlítnutí do protisměru. Jenže čas letí a než se člověk naďeje, je zase zpátky ve starejch kolejích. Ne že by to byly špatný koleje. Řada věcí se mi vyjasnila a tam někde vzadu v hlavě zústává určitej nadhled a zadostiučinění. A taky jeden takovej malej, cestovatelskej brouček. Ten když se ozve, tak já zas musím jet. Tentokrát padla volba na Himaláje.
Letiště v Kathmandu je kapitola sama o sobě. Uvnitř terminálu to vypadá jako v postkomunistickým divadle. Vyblitej koberec, ošuntělý přepážky a za nima úředníci v nepadnoucím saku z tanečních. Všude lidi, chaos. Než se dostanem k bagáži, uběhnou 2 hodiny. Nepálci se nevzrušujou, všechno jim trvá, jak lačnýmu sraní, ale úsměv na tváři nechybí. Z báglama už se pomalu loučíme, ale nakonec je nacházíme ležet na zemi v prachu někde na konci vestibulu. Hurá. Sme čtyři. Já, Pepa, Iva a Petr. Staří známí z Austrálie. Čeká nás taxík, prej už 2 a půl hodiny, ale nezdá se, že by ho to tankovalo. V Kathmandu se nejezdí vpravo, ani vlevo, ale všude, stylem plyn, bzrda, klakson. Na prašné silnici se ve dvou pruzích tlačí auto, náklaďák, skůtr, kolo, rikša, pes a semtam zbloudilá kráva. Přednost má silnější. Přechody nejsou, chodci se bez známky respektu prodírají napříč plným provozem. Ve vzduchu visí prach, hodně lidí nosí roušku. Občas se na křižovatce objeví policajt s píšťalkou, ale zdá se že spíš zavazí, než pomáhá. Po půl hodině jízdy smrti přijíždíme na ubytko vyklepaní jak kuřecí plátek po somálsku. Vzezření pokojů nám na klidu vskutku nepřidává, ale mají tu alkohol a pěkný posezení na střeše. Vítejte v Nepálu!
Po neklidné noci vyrážíme na průzkum městské jungle. Uličky jsou úzký, zdobený barevnýma praporkama a chuchvalcema drátů vysokého napětí. Bez mapy v mobilu by se jeden ztratil za prvním rohem. Dopravní prostředky si klestí cestu hlava nehlava, čekám kdy mě něco přejede nohy. Kvůli prachu a benzínovým výparům se blbě dejchá. Musíme dnes sehnat chybějící vercajk na trek a letenku do Lukly, odkamcaď už šlapeme po svejch. Shopy jsou skvěle vybavený, před obědem máme všechno. Za péřovej spacák, bundu, rukavice, hroty na boty, hole, brejle, lahev, léky a nějaký další drobnosti jsem utratil dohro asi 2000 Kč. To je zadarmo! Letenky nám velmi ochotně a s povědomou jiskrou výdělku v oku zařídil pikolík z našeho guesthousu, čehož budeme později litovat. Streetfoodu se vyhejbáme jak čert kříži, nechcem se totiž ještě před trekem posrat.. to se ovšem některým nezadaří.
Lukla je startovní bod všech treků v oblasti Everestu. Taky je se svou runwají o délce tenisovýho kurtu domovem nejnebezpečnějšího letiště na světě. Následující den časně z rána už nervózně stepujem na letišti, v ruce kus papíru se zkomoleným jménem a časem odletu 9:30. Jsme v pořadí 3. let, což je hrana, později už prej bejvaj problémy s počasím. Chtěli jsme samozřejme chytnout hned první let, kterej nám pikolík nasliboval, ale nezařídil. Letadla jsou od rána spoždený, na letišti je chaos, security zero, do letadla bych protáhl i samopal. Počasí v Lukle se zhoršuje, zústáváme trčet v přelidněné hale, nemůžem tam ani ven, nevíme kde je konec našim báglům a záchody smrdí až za roh. Po strastiplných 8 hodinách čekání na špinavé podlaze nám přičmoudlá slečna nezaujatě oznamuje, že dneska už nikam nepoletíme a zítra že sou všechny lety plný. Co prosím? Vracíme se zpátky do našeho 5star hotelu. Po pár vyhrocených telefonátech nám pikolík tvrdí, že naše letadlo právě vzlétlo.
