This is Zealand: South Island 1
Wow. Woooow! Moje očekávání bylo vysoký, a přesto bylo v podstatě okamžitě překonáno. Ta nedotčenost, čistota a magnificence. Krása. Nádhera. Topství. Jak slova, tak fotky, jsou žalostně nedostatečným prostředkem pro sdělení dojmů z této fantastické země. To se prostě musí vidět na vlastní oči. Nerad bych zněl jako Dáda Patrasová, ale jsem vskutku nadšen. Radím, vyserte se příští rok na Chorvatsko a jeďte na Zéland.
Po příletu do Christchurch nás vítá krásný počasí. Jdeme si rovnou vyzvednout náš campervan, ve kterým budeme následující měsíc bydlet (pronájem). Mám trochu obavy, jelikož káru jsme sehnali docela levně a má už nějaký roky. Čeká nás však příjemný překvapení v podobě čistýho, funkčního a skvěle vybavenýho auťáku. Nesmí chybět zastávka v našem milovaným Kmartu, kde ladíme pár nezbytností typu: vánoční osvětlení interiéru, skleničky na víno a pískající plyšovou opici pro psy jménem Honza (na počest mýho bratrance). Nasazujem úsměvy od ucha k uchu a vyrážíme na jih.
Nemá smysl popisovat jednotlivě všechny ty neskutečný místa, který projíždíme. Jednak toho je tak strašně moc, že už bych to ani nedal dohromady a druhak, tohle není příručka Lonely Planet. Nicméně za ten týden co jsme tady, se událo pár věcí, který bych zmínit chtěl.
Napakovaní žrádlem, chlastem a záložním kanystrem s benzínem opouštíme slunečný Christchurch. Sotva se přehoupmem přes první brdek, vyskočí na nás scenérie jak z Pána Prstenů. Doslova. Kempíme u jezera Tekapo. Voda v něm je dokonale průzračná, zbarvená do tyrkysova a studená jak magor. Je krásně, ale chladno. Do oka nám padly venkovní lázně s výhledem na jezero, kam se jdeme na dvě hoďky prohřát. Kde jinde si dát ranní kafčo, než na horským sedle s patřičným výhledem (Pozn. Spot u observatoře Mt John, nejlepší místo na zeměkouli pro pozorování hvězd. Za dobrých podmínek lze pouhým okem vidět Mléčnou dráhu. My jsme to štestí neměli).
Přesouváme se k sousednímu jezeru Pukaki, ležícímu na úpatí nejvyšší novozélandské hory Mt Cook. Scenérie působí dramaticky a zároveň poklidně. Po cestě nám padl do oka výlet vrtulníkem. Z helikoptéry působí scenérie více dramaticky a méně poklidně. Přistáváme na vrcholku jedné ze zasněžených hor, kde máme zastávku na vyblbnutí, pak letíme zase zpátky. Kemp je v obležení hor. Nejbližší hora je vydatně zasněžená, se zřetelně viditelnou lavinou, nahrnutou k okraji útesu, čekající na příhodnej okamžik. Uklidňující. Den jak lusk, solíme reprák a kalíme šáňo. Plány na 5ti hodinovej trek nám maří orkán. Po noci jak na lodi padáme zpátky na coast. Na plážích se promenádujou tučnáci žlutoocí a na šutrech zevlí lachtani, kteří i přes blízkou přítomnost lidí zústavají nevzrušeně ležet. Ve městě Dunedin jdeme na prohlídku továrny na čokoládu Cadbury, kde to vypadá vskutku jako u Willyho Wonky. Nalejou vás tekoucí čokoládou, co se do vás vejde a nakonec dostanete pytlíček plnej čokoládových kokin. Ty už několik dní průběžne užíráme, ale z pytlíčku zatím moc neubylo.
Na doporučení našeho nezvykle dobrodružnýho průvodce (NZ Frenzy) jsme se rozhodli otestovat výkon naší káry na odlehlé pláži Cannibal Bay. Podotýkám, že máme postarší Toyotu Lucidu s pohonem na zadní, které se obyčejně moc nechce do kopečka a jsme plně naložení. Užíváme si 10 vteřin slávy, pak to nějak nejede, stojíme a auto hrabe naprázdno. Odhrabáváme kola a strkáme pod ně oslizlý mořský řasy. S každým pokusem se zanořujem hlouběji do písku. Začíná příliv. Máme cca 2 hodiny než bude pláž kompletně pod vodou. Nejdřív nám přišlo supr, že je zátoka odlehlá od civilizace, ale teď už z toho zas tak nadšení nejsme. Vtípky střídá panika. “My tady zemřeme!” Zjevuje se postarší paní se psem. Naštěstí se vyzná a volá týpka z nedaleké vesnice. Pak zase zmizí. Začíná silně pršet. Čekáme na záchranu v autě. Vlny se nebezpečně přibližují. Když už olizují zadní nápravu, příjíždí pizizubej bača s jeepem, na klíně 5ti letou dceru. Přivazuje nás na lano a za půl minuty je po všem. Vypláznu kilo. Holčička se nám směje a pak s taťkou odjíždí malovat autem do písku obří koblihy.
Počasí se střídá rychleji než moje spodní prádlo. I když, možná to není zcela nejlepší přirovnání, protože co si budem povídat, to se při tomhle typu zájezdu nestřídá nijak extra často.
Dorážíme do piktoreskního Queenstownu. Jestli mi doteď ještě nespadla brada, tak teď padá a zanechává po sobě pěkně hlubokou díru. Maminky, babičky a ostatní nadžusovanci – do googlu zadat: Queenstown, a najet na obrázky. Zde na dva dny zapouštíme kotvy u Stýva (sympo chlápek přes Airbnb). Stýv nám připravil pokoj s výhledem jak z pohlednice a zatímco mi Paťa vaří večeři, rozehřívá se jacuzzi.
