MEXICO: HOLBOX a bye bye [6-9.3.2021]
Z vnitrozemského Valladolidu, kde jsme strávili celkem 3 noci, se přesouváme na severovýchodní výběžek Yukatánu – Isla Holbox. Podlouhlý ostrov je zatím asi nejzajímavějším místem, které jsme potkali. Nekonečná pláž, žádný auta, jen buginy na dopravu z přístaviště, domky a resorty jsou menší, barevnější, vše z přírodních materiálů (dřevo, kámen, rákos, kokos) a místo kovové baterie teče voda ve sprše z mušle. Všeobecně uvolněná ostrovní atmoška, čisto a opět skvělé jídlo. Tady by se dalo strávit pár týdnů. My zůstáváme pouze 2 dny, jelikož čas se nemilosrdně krátí. O to efektivněji se je snažíme vyplnit, proto hned první večer následujeme hudbu, která nás zavede k roztančenému davu na pláži. Tohle asi nebude úplně covid-košer, co už. Cestu domů nalézáme kolem 5 hodiny ranní.
Nutno zmínit, že krom tohoto výstřelku (čistě v režii backpackerů) dbají Mexičani na covid nařízení opravdu velmi zodpovědně. Všichni nosí roušky, při vstupu do resortu, restaurace, na trajekt nebo jakoukoliv atrakci automaticky měří nově příchozím pistolkou teplotu a aplikují pumpičku desinfekčního gelu. Sám jsem překvapený nad tou disciplínou. V ulicích jsou často vidět policejní jeepy, vždy s blikajícím červeno-modrým majákem, na korbě dva těžkooděnci se samopalem. Jde z nich strach. Zdá se, že po krvavých zkušenostech s narkobarony si mexická vláda udržuje respekt, minimálně v turistických končinách. Nechtěl bych, aby mi prohledali kapsy.
Poslední den a noc trávíme v Playa Carmen, poblíž letiště. Škoda, že už nezbývá moc času, tohle město je hezký, působí o něco víc komerčně a civilizovaně, než jsme byli zvyklí doposud, vítaná změna zejména u holek. Máme apartmán s mramorovou podlahou asi 20m od pláže a vůbec se nám z něho nechce, zvlášť po informacích o vývoji koronaviru a tvrdém lock-downu v Česku. Není to poprvé co vážně uvažujeme o přebookování zpáteční letenky na později. Nakonec ale vždy zvítězí nějaké domácí povinnosti.
Ceny jsou podobné jako v Česku. Ubytování ve slušném standardu kolem 700,-/noc/os, najíst se dá dobře za 100,- a skvěle za 250,-. Corona v restauraci 35-50,- a v obchodě 12,-. Auto jsme si půjčili na 10 dní za cca 6.500,- vč. plného pojištění. Služby na dobré úrovni, jen ta rychlost nebude asi žebříčku priorit vévodit. Prostě mañana.
Téměř neexistuje památka či přírodní úkaz, u něhož by se nevybíralo vstupné. To je často zakomponované do “výhodného” balíčku s výletem po okolí a obědem za 100$. Dolary jsou všeobecně přijímaná a vítaná měna, jelikož jejím prostřednictvím lze ze zákazníků ždímat navíc ještě kurzový rozdíl.
Musím přiznat, že když nám před odjezdem spousta lidí (zejména rodina) posílala články o Polácích, kteří v Mexiku přišli o orgány, nebylo to nic příjemného. Chápu ty důvody, aspoň ať je člověk trochu opatrnej .. oukej. Moje zkušenost je taková, že cizí země, kde člověk nikdy nebyl, se vždycky zdá trochu nebezpečná, nedůvěryhodná nebo tak něco. Je pak jednoduché chytnout se kdejaké negativní zprávy, i když jindy by přešly bez povšimnutí. O letišti v Lukle jakživ nikdo neslyšel, ale když jsem letěl do Nepálu, zasypali mě fejsbukoví kamarádi zprávami o leteckých katastrofách na letišti v Lukle.
Takže pointa? Není to nic víc, než strach z neznámého. Jakmile vystoupíme z letadla a splyneme s okolním světem, strach je ten tam a začínají ty nejlepší chvíle a zážitky, na které se pak dlouho a s radostí vzpomíná. Viva la Vida!
Cesta zpět se neobešla bez menšího melodramatu při hledání testovací stanice na rozlehlém letišti. 4x negativní, hurá! – neskončíme jako Luke v karanténě na Kostarice (i když v Hiltonu se 150$/den od pojišťovny mu to asi zas tak nevadí). Tentokrát nám test před odletem dokonce zkontrolovali, to jsou věci. Přestup ve Frankfurtu a průjezd z Vídně do Brna bez kontroly. Lidi jeďte! Resorty jsou prázdné, pláže vylidněné, jak blbá doba na žití, tak dobrá na cestování!
