Cho La
V Goraku (5200m) je příjemně jak na severním pólu. Nemůžu spát. Terminátor má rýmu a v noci kácí amazonskej prales. Největší hell jsou nenadálý záchvaty, kdy člověk několik vteřin nemůže popadnout dech. Hnus. Tak už aby sme zas šli ne?
Nezvykle pohodová prochajda z Goraku do Dzongly (4830m) nám dáva trochu oddechnout před náročným dnem. To je náhodička, potkáváme izraelský fellaz z “expedice” Kongma La. Společně se chystáme se na průsmyk číslo 2: Cho La (5420m). Dle jediného doporučení od známejch, tam prej hlavně nemáme chodit, když bude sníh. Sníh není, vypadá to slibně.
Probouzíme se do pohádkového rána. Obloha jako vymetená, dokonale nasvícený štíty okolních hor si nezaujatě trčí do výšin a .. všude je sníh. Izraelci nevypadaj, že by si dělali hlavu. A my nejsme žádný srábotky. Sluníčko se na nás směje a hroty na botách to jistí, takže abfahrt!
Po zkušenostech s prvním průsmykem jsem připravenej na nejhorší. Začíná to zvolna, kolem dokola panoramata jak z pohlednice a ve sněhu je vyšlapaná pěšina – to je dobrý znamení. Než se naděju, už zas lezu po skále, traverzuju přes ledovec, kloužu ze svahu a bořím se po kolena do prašanu. (Naštěstí jsem prozíravě použil všemocnou ducktape na přilepení nohavice k botě, aby mi tam nelezl sníh. O něco mín prozíravé je, že mi páska vyšla jenom na jednu nohu). Na posledních 10ti metrech před sedlem dokonce došlo i na vytažení lana. Sestup do Tagnagu (4700m) je dlouhej a nudnej. Celkovou náročnost bych ohodnotil o mrňousek nižší známkou než Kongma La (tedy asi tak 13 z 10), nicméně 8 hodin vzalo za svý a do cíle dorážím utahananej jak splachovací šňůra.
Aby to nevypadalo, že jenom brečím. Když se člověku podaří odpoutat od všech skličujících okolností, jenž znásilňují jeho komfortní zónu, spatří kolem sebe oslňivou krásu a s pocitem vlastní nicotnosti se musí hluboce uklonit na známku respektu. Nelítostně autoritativní a magnificentní, Himaláje jsou vskutku osmým divem světa.
Následující den přecházíme přes nekonečnou ledovcovou suť z Tagnagu do Gokya (4750m). Chudák Ivča už zase sere. Nevim jestli mu z toho nedostatku kyslíku už šplouchá na maják, ale Pepa se po cestě rozhodl vykoupat. To je šílenství! On to snad myslí vážně?! … Přece ho v tom nemůžem nechat samotnýho. Navíc.. nedá se říct, že by nám to neprospělo. Dva tejdny sme se nemyli, smrdíme jak houmlesáci a ponožkama bysme mohli zatloukat hřebíky. Grrrr. A tak jsme my tři ostřílení hoši naskákali do napůl zamrzlé ledovcové tůňky, 5000m nad mořem, někde uprostřed Himalájí. Voda je tak ledová, že bezprostředně po koupeli se nemůžem považovat za muže. Jakmile se vzpamatuju z mikro infarktu, cejtím se překvapivě dobře.
A Ivča?
Ta to jistí z dálky jen,
odskočila si za kámen.
