Pouť do Santiaga de Compostela – Den 24
Cil: El Gonzo, 14 km. V noci me budi pulsujici bolest. Jeden z puchyru je podezrele zarudlej. V kombinaci s prasecim chrochtanim vychazejicim z vedlejsi palandy je to prekerni situace, takze se mi dlouho nedari zas zabrat. Probouzim se 7:50, 10 min pred zavirackou a skoro vsichni uz jsou v tahu. Uzivam si jedno z tech uspechanych ran kdy clovek nestihne proste zhola nic. Dojit na konec mesta do jedinyho otevrenyho zaplivanyho baru s wifinou je teror. Nevim, ale hnis by z puchyre tect nemel ne? Dalsi prijemny prekvapko prichazi kdyz zjistuju, ze jsem si v alberge zapomnel mikinu. Ve stylu Terryho Foxe „letim“ zpatky, kde nastesti jeste stihnu hodnou uklizecku, ktera me pousti dovnitr. Aby toho nebylo malo, tak chcije a chcije.
Nejraci bych si dal zas den pauzu, ale az tak moc se flakat nemuzu, letadlo mam 18. rano ze Santiaga. Dneska si davam za cil odkulhat aspon 14 kej a nerozbrecet se u toho. Nejsem si uplne jistej v kramflecich jestli za to ta vcerejsi challenge stala. Zajimalo by me, jestli se nekdy poucim, ale jak se znam, tak spis ne. Co te nezabije…
Prset neprestav celej den, v botech mi cvachta a stezka je jak tankodrom. Kdyz se dari, tak se dari. Po ceste se mi roztrhne ponco od krku dolu, takze do El Gonza prichazim durchumdurch a po kolena od bahna. Alberge je nastesti docela k svetu. Potkavam tu 80ti letyho dedu z Japonska, kterej camino chodi kazdej rok. Kdyz vytahnu instantni polivku v kelimku ze zdejsiho pidi shopu, tak mu vycaruju desetiminutovej zachvat smichu. Vubec nepobiram proc.
Pak se tudma jak tajfun prozene rozjarena Spanelka Sylvia, ktera nas s dedulou stihne pevne pritisknout na nadra a obdarovat nahrdelnikem pro stesti. Dneska bych se za trosku toho stesticka teda nezlobil. Zbytek odpoledne travim u kamen s cajem v ruce a litostive si prohlizim svy zdevastovany chodidla. Bohuzel jsem znechucene nucen vyklidit pole v momente, kdy si to do kuchyne nastradujou dve sikmoocka s nudlema a vyluzujou u toho takovy zvuky, ze se mne zveda kufr.
