Plán B: Z Kathmandu do Lukly po zemi
Letadlo nám neklaplo a evidentně jsme nebyli sami, neboť všechny lety v následujících několika dnech jsou obsazený. Přistupujeme k plánu B, což je 11ti hodinová jízda jeepem. Bláhově si pomyslím, uf aspoň se vyhnem Lukle. Jestli taxík v Kathmandu byl jízda smrti, tak toto je Armagedon. První polovina cesty je naprosto otřesná. Šofér Sam to divoce mastí úzkýma serpentinama nepálských kopců, s náma to vzadu šije víc, než puberta s mým 15ti letým bráchou Jonášem – zvaný Rebel. Nejsou to kopce, na který jsem zvyklej. Agrese a dramatičnost s jakou se Himaláje prudce derou k nebesům je epesní. Nad náma skála, pod náma skála, tatrovky míjíme o prsa vietnamské atletky, samozřejmě ze strany k útesu. Cestu mi nezlehčuje ani skutečnost, že mám z předešlé noci kocovinu jak řemen. Nepálský pivo je totiž poctivej sedmiprocentní třičtvrtělitrák. Říkám si, že už to nemůže bejt o moc horší, čímž se dostáváme do druhé poloviny cesty. Cca 5 hodin před cílem končí zpevněná cesta. Aha, tak proto ten jeep.. Po zbytek jízdy přemýšlím střídavě nad pravděpodobností sesuvu půdy pod koly našeho auťáku, odolnosti karoserie při zavalení balvanem, pádem do propasti, zakutálenou pet lahví v oblasti pedálů a nutkáním zvracet. Překonáváme sedmero hor a řek, pomáháme místním vyprostit auto zaseklý na šutru, tiše trpíme, ale držíme se. Kromě Ivči, ta skoro celou cestu spí. Nechápem. K našemu překvapení dorážíme živí a nepoblití do cíle – vesničky Phaplu (2400m), jenž se nachází asi 50km před Luklou. Dál už musíme po svejch.
Další den konečně vyrážíme na špacír. Na zádech mám nějakých 14kg (výbava na teplotní rozpětí 50 stupňů, do větru, deště a sněhu, k tomu 3L vody a trochu jídla). Doprdele to je tíha! Ale bejt zase zpátky na cestě.. maan it feels good. Čeká nás náročnej terén, po rovině se v podstatě nejde. Ve vesničce Thaksindu (3100m) nás postarší mich ochotně provádí po rozsáhlém buddhistickém komplexu, který trvale obývá přes čtyři desítky mnichů.
Sotva jsme se vyškrábali nahoru, slízáme zas do 1500m. V jednu chvíli se strhne liják, před kterým se schováme v začouzené chatrči s plechovou střechou a nápisem Hotel. Čtyři děcka u ohniště na nás čumí jak husy do flašky. Nemáme velice pocit, že jsme vítáni, takže po taktně mizíme. Procházíme přes zapomenutý horský vesničky, kde se zastavil čas. Vesničani tvrdě pracujou, na hlavě nosí těžký náklady, občas se smějou a občas se tváří, jak kdybysme jim šlapali po předzahrádce. Nemůžu jim to mít za zlý, vhledem k tomu, že je to pravda. Děcka jsou špinavý, usoplený a bez bot. Pobíhají kolem nás a pokřikujou “namaste!”
Hlavním přepravním prostředkem mezi vesničkama jsou muly. Vypadají jako něco mezi poníkem a oslem a děsně páchnou. Je mně jich líto, bačové se s nima nepářou. Dvě plynový bomby na hřbet, popruhy zaříznutý do krve, proutkem přes zadek a už klopýtají po šutrech do kopce. Cesta je náročná, kamenito-prašná a pokrytá mulými exkrementy.
Třetí den na cestě je lehce kritický. Bolí nás nohy, mě hlava, rozkřápl jsem si mobil, Ivči je blbě od žaludku, nic nejí, ale statečně šlape. Pěšina se zužuje, vede podél srázu, vzhůzu důlu, přes šutráky. Mulí doprava houstne, jak se nabalují další konvoje se zbožím do Lukly a Namche Bazaru. Jako by nestačilo, že mám co dělat sám se sebou, ještě se musím vyhejbat smrdutejm oslům. Rozhodli jsme se to zapíchnout o něco dřív, asi 2h před Luklou.
I když jich v těchto končinách neprochází mnoho, Nepálci jsou na trekaře nachystaní. V každé vesnici se najde barák nebo dva (Lodge), nabízející zepár extra postelí. Ubytování je to sice dost punkový, ale jsme za něj rádi. Elektřina není nebo nefunguje, místo záchodu díra v zemi, jeden kohout se studenou vodou zásobuje celej barák, netopí se a v noci je už teď, v necelejch třech tisících, docela solidní kosa (něco pod nulou). Nevim co budem dělat tam nahoře. Panímáma vždy uvaří teplou večeři a ráno snídani. Většinou se vlezem do 400 Kč/den/os. (i s obědem a několika kafíčkama po cestě). Ceny rostou s nadmořskou výškou.
