Finále: Hiroshima, Osaka & Jak moc sme se museli plácnout přes kapsu
Hiroshima je silný kafe. A-bomb dome a muzeum, jenž bez cenzury předkládá hrůzostrašný příběhy, fotky a pozůstatky obětí, ve mně zanechávájí silnej dojem. Když nad městem bouchne atomovka, většina lidí to má za sebou rychle. Ti co neumřou hned, utrpí silné popáleniny na většině těla a umírají pomalu, v utrpení, několik dní. Méně zasažení, dál od epicentra, se v důsledku radiace zevnitř rozpadají až několik let, kdy jim vypadávají zuby, vlasy, slízají nehty, naskakují vyrážky a selhávají orgány. Hnus, bezmoc a peklo na zemi. Dne 6. srpna 1945 americká bomba s názem Little boy zabila 150.000 lidí a donutila Japonsko ke kapitulaci. Dnes je Hiroshima symbolem míru, v naději, že podobný svinstva už se nikdy více dít nebudou. Doufejme v totéž.
Hoďku cesty od Hiroshimy se nachází ostrůvek Miyajima, zajímavý velkou plovoucí Torii gate a piktoreskní přírodou obklopující Mt. Minsen. Celej den leje jak z konve, ale to nás nemůže od výšlapu odradit. Vracíme se vymrzlí a durch mokří.
Po dvou dnech v těchto depresivních končinách se otáčíme na podpatku a vyrážíme zpátky na východ, do 2. největší japonské metropole jménem Osaka. Orientace ve městě se zdá jednodušší, nicméně vylézt z podchodu správnou dírou a ne půl kilometru jinde, se nám zatím nepodařilo ani jednou. Osaka je mrdlá zas trochu jiným stylem než Tokyo, nicméňe bambilión giga obrazovek, světelných cedulí a nekonečný masy žlutejch hlav sou každopádně společnou charakteristikou. Občasně prší. Dva dny intenzivního brouzdání po štadtlu, proloženýho neřízeným obžerstvím a … poslední noc zájezdu je tady. Tu se chybně rozhodujeme strávit v nočním vlaku Sunrise Express (Osaka -> Tokyo). „Postele“ jsou tvrdý, jak přirození adolescenta po ránu (místo matrace koberec na dřevě), bez polštáře a vedle nás leží dvě nohy, jejichž majitel je s největší pravděpodobností již několik týdnů po smrti. Po 6ti hodinách udrndanýho polospánku doprovázeným hlasitýma prupovídkama v japonštině, se vyloďujeme v Tokyu. A zas chčije. Nezbejvá než se proshoppovat až na letiště, odkud nás čeká zpáteční let do Austrálie. Kde taky chčije.
Neslušelo by se opomentout malý jednodenní trípek na horu Koya, jedno z nejduchovějších míst Japonska. Obklopen stovky let starým cedrovým lesem zde již přes 1200 let v nekonečné meditaci spočívá buddhistický mistr Kobo Daishi. O spirituální významnosti této oázy klidu svědčí 200.000 náhrobků, patřících japonským nebožtíkům všech krajů a důležitostí. Bohužel chcalo a mlžilo, ale v tomto případě počasí kulantě podtrhlo atmosféru, takže se nezlobím.
Gastrokoutek: Objednat si v restauraci jídlo je občas pěkně krkolomná záležitost. Dostat to, co chcem, se zadaří tak jednou ze tří. Standardní jídlo ve warungu je složený cca z několika desítek různých ingrediencí, vícechodové menu pak zhruba tak z několika stovek. Většina z nich je pro nás zcela neznámá a co známe chutná jinak. Někdy je to naprostý porno, jindy nám na stole přistane páchnoutcí, hnědožlutá, rosolovitá hmota. Ovoce je bída. Není dobrý, blbě se shání a je drahý jak magor. Japonci u jídla nechutně srkají a mlaskají. Rybu koupíte v každé trafice, zato dobrý kafe se shání hůř než banány za komančů. (Starbucks nepočítám jako dobrý kafe, sory jako). Sushi jíme průměrně 2x denně a sojovku jsme se naučili lejt už i do čaje. Kdo se nenají hůlkama to má dost blbý. Dýško se nedává.
Pokud nejste moje ségra, tak si s běžným člověkem na ulici nebo za pultem moc nepokecáte. Pokud se ho na něco zeptáte, s největší pravděpodobností bude čumět jak péro z divanu, pokrčí ramena a začne se šklebit. Znaková řeč je taktéž často oboustranně nepochopená. Ovšem nikdy se Vám dotyčný nezapomene poklonit a třikrát poděkovat za … /doplň jakékoliv slovo/. Možná jsem jenom nenarazil na výřečný lidi, ale celkově mám z Japončíků pocit, že se s cizinema moc bavit nechcou (vzhledem ke své líbezné tváři se tomu však dost divím). Říká se, že Japonci jsou přepracovaní, s čímž souhlasím. Podle vytíženosti socky mezi 7 a 10 večerní, maj lidi padla dost pozdě plus v metru každou chvíli někdo zalamuje.
Abych tenhle vejlet tak nějak uzavřel – Japonsko je neuvěřitelně interesantní zemička, která mě nepřestává překvapovat. Lidi mi k srdci dvakrát nepřirostli, jejich jazyk se mi nelíbí a holky nemaj žádný prsa. Žít bych tady nechtěl. Fascinuje mě japonská preciznost, extrémnost a praštěnost. Moje očekávání bylo nasazený poměrně vysoko, ale toto jsem nečekal. Pro mě – velmi obohacujicí zážtek, pro můj bankovní účet – nikoliv.
Kolik nás to dohromady stálo: (Pozn. Trip trval 15 dní, bydlení jsme brali spíš levnější, za transport a žrádlo jsme nešetřili, vše v AUD)
720$ – zp. letenky
1050$ – JR pasy na 14 dni (Shinkanzen)
164$ – ubytko Tokyo, 4 noci
70$ – ubytko Hakone, 1 noc
229$ – ubytko Kyoto, 4 noci
106$ – ubytko Hiroshima, 2 noci
60$ – ubytko Osaka, 2 noci
150$ – Robot restaurant
2500$- útrata
Celkem: 5049$ (=88350 Kč)/2 os.
