PROVENCE & Mt BLANC
[25. – 29. 7. 2020]
Po brilantním Nice opouštíme pobřeží a vydáváme se severozápadně k největšímu evropskému kaňonu – du Verdon. To je rokle, pěkně široká a dost hluboká. V ní teče divoká řeka, která se dá sjet na raftu. S naším červeným kajakem jménem Kája jsme našli koule jen na klidnější úsek v místě, kde řeka ústí do rozlehlého jezera v údolí. Adrenalinový zážitek byl vykompenzován alespoň zábavným slalomem mezi šlapadly, jenž jsou oblíbenou místní atrakcí. Serpentýny scenérické silničky vinoucí se podél kaňonu dávají dodyně celkem zabrat, ale zatím vše zvládá spolehlivě (zaklepávám). Letmý polibek zrcátka s některým z protijedoucích objektů není jev zcela neobvyklý, nutno však dodat, že s přibývajícími hodinami za volantem uspokojivě klesá na frekvenci.
Do samotného srdce Provence, osázeného levadulí kam se podíváš, dorážíme odhadem tak 2 dny po sklizni. Stihli jsme sice už jen dvě tři fialová políčka, ale na fotku to stačilo. Začíná přituhovat, 36 stupňů. Často zastavujeme a dipujeme naše těla v kdejakém potoku. Takový potoky doma nemáme. Průzračně čistá voda v korytě z bílých oblázků není vůbec studená. Samozřejmě jsme nevynechali ani wake, když už jedem kolem.
Příjemně překvapil Avignon – město papežů. Když člověk poprvé vjíždí do neznámého města, má občas trochu nervy. Kde zaparkovat, jak se zorientovat, kam se podívat, jak pak najít kde zaparkoval… Občas ho to ale unáší samo a vše se vyvíjí zcela přirozeně a nenásilně. Řeka Rhôna a gotická architektura vytváří uklidňující atmosféru, kterou dokresluje úctyhodná melodie kostelních zvonů. Je neděle a lidi jsou zalezlí. Jen dva šašci tam lítají na onewheelu.
Aby se člověk rozumně naobědval v restauraci, musí po cestě vyloupit menší klenotnictví, ale pak to za to stojí. A větší klenotnictví, před návštěvou Chateauneuf du Pape. Zase se jim musí nechat, že to víno tady není úplné patok. Berem jednu bednu a ze zastaveného zásnubáku nám ještě zbylo na bagetu.
Taky jsme zakusili specialitku Foie Gras, neboli ztučnělá husí jatýrka. Po jídle jsme udělali tu chybu, že jsme začali googlovat, jak se tahlencta dobrůtka vyrábí. Chudák ptáka skřípnou do klece a trubkou dostává přímo do žaludku nadměrné množství potravy, až se mu játra postupně zvětší na 10ti násobek. Ochránci zbrojí a nám to jednou stačilo. Na druhou stranu bagety, ty se stávají vlajkovou lodí mého jídelníčku, neboť jsou nadýchané, křupavé a mňamkózní.
Po cestě ke švýcarské hranici zapojujeme do itineráře menší neplánovanou zajížďku k Mont Blanc, která se protáhla na celý den a zanechala v nás úžas i emoce. Gondola (130€/2os.) nás svižně vyvezla z horského střediska Chamonix (1000 m n.m.) na peak Aiguille du Midi (3850 m n.m.), odkud je vrchol nejvyšší evropské hory na dosah ruky. No dobře, možná ne ruky, ale foťáku, což je v dnešní době stejně důležitější.
Frantíci jsou lidé přívětiví, zdraví se/nás, na přechodu pouští chodce i onewheelisty a lze jim vytknout snad jen to, že když se pokusíte o konverzaci v angličtině, zatváří se dotčeně a plynule pokračují francouzsky. 
