Den 35.
Mnohokrat mi bylo od ruznych lidi doporuceno nevynechat na zaver jedno z nejkrasnejsich mist Galichčie (a neoficialni, avsak skutecny konec camina) – mys Finisterre (v prekladu konec sveta), lezici na zacatku Atlantiku, 3 dny chuze za Santiagem. Druhym vyznamnym a mozna i jeste zajimavejsim mistem je Muxia (min turistu, vic duchovna), polozena na pobrezi o nekolik desitek kilometru vejs. 3 lidi po sobe mi rekli, ze Muxia je oslovila vic, plus bus po ceste nestavi a jede 2 hod. (narozdil od 3,5 hodinovyho souraku na Finisterru). Oboje za 1 den nestihnu, tudiz volba je jasna. Sice jsem na autobusaku o hodinu driv, protoze ty spanelsky nefachcenka maj dneska nejakej nesmyslnej svatek, ale lepsi nez-li pozdeji.
Muxia za tu cestu rozhodne stala, pocasko vyslo naramne. Kamennej kostelik na hromade obrich balvanu a dvoumetrovy vlny, hlasite busici do vodou omletych skalisek. Bryle mam oroseny a v nozdrach citim cerstvej slanej vzduch. Co bych neudelal pro dobrej zaber. Po kamenech cnicich par centaku nad hladinou krkolomne preskakuju na nejzassi vybezek v mori, kde dlouho sedim na bobku a za obcasne osvezujici sprsky z roztristene vlny hledim Obamovym do oken. Rikaj, ze na tomhle miste by melo byt videt zaobleni zeme, podle me je to fama, ale pravitko u sebe nemam. Natacim posledni cast pribehu a vyrazim zpatky na sous. Ejhle, sutry sou fuc! Ze by priliv? Nezbejva nez vykoupat skrpale… Whatever, na cvachtani uz jsem zvyklej a stejne je doma rovnou muzu hodit do staryho zeleza. 
K obedu kupuju ve stanku mistni specialitku. Netusim jak to nazvat, ale chutna to jako langos posypanej cukrem. V pulce se mne to nak zacina vracet, takze zbytek hazu rackum. K druhymu obedu uz raci neriskuju a v samce beru osvedceny duo, Miguela v plechu a bagetu. Ponauceni z cesty cislo 158: Nepit pivo pred dvouhodinovou cestou autobusem bez zachodu.
Vecer je mesto narvany div nepraska ve svech. Davam sraz s dopoledne prichozi Sarou. Jenom co se privitame, nahodne v davu narazime na polomrtvou Cornelii v plne polni (a stale v kanc. pantoflich, nyni uz temer bez podrazky), ktera prave dorazila po 40 kilacich. Sedame do baru a nastava jeden z tech neskutecnych spontanich momentu, ke kterym muze dojit jenom ve spravnou chvili na spravnym miste. Z niceho nic se objevuje totalne vylitej Eugen, po 5 minutach Valentina se Sevem, ani se za nima nezabouchnou dvere a je tu Ramon, Gareth a Miriam se zbytkem Leonske party, plus moji dva stari americti fellaz ze druhyho dne, novopecenej amigo George a spousta dalsich znamych tvari. No proste skoro vsichni lidi, ktery jsem v ruznych fazich cesty potkal a kteri se pak dal potkavali navzajem mezi sebou, takze ve vysledku znaji vsichni vsechny. Jenom Bastien je na Finisterre a Sebastian uz davno v Lisabonu.
Samozrejme se vsema obrovska privitacka a rozjizdi se crazy zaverecna party, zahrnujici vyhecovany karaoke, tanec, solidni mnozstvi vina, vice nez solidni mnozstvi tequily a hromadnou vymenu kontaktu vcetne pozvanek na navstevu. Takze aktualne mam domluveny ubytko a pruvodce ve Stockholmu, New Yorku, Hamburku, Bernu, Koline, Montrealu, Johanesburku, Bologni a Riu de Janeiru. Louceni je na muj vkus az moc dojemny, ale hej.. neco sme tady spolu prozili.
Ve 3 rano nas vykopnou z baru a jedina Cornelie zatim nema kde slozit hlavu, protoze na ubytovanise jaksi nezbyl cas. Jde se mnou do alberge, kam dorazime v pomerne zalostnym stavu a ejhle, brana zavrena. Prelizame pres plot (coz v podani Cornelie byla podivana na uchcani do trenek) a ejhle, dvere zamceny. Trochu jsem pozamomnel (spis absolutne neresil), ze barak je od 24 do 7 zavrenej. Takze prelizacka cislo dve a vydavame se zpatky do mesta hledat nonstop. Po doporuceni od pofiderniho nocniho tulaka nachazime tu nejtemnejsi, nejodpornejsi, nejplesnivejsi a nejsmrdutejsi diru v celym Santiagu, kde chcipl pes odhadem tak pred 50 lety. Vhledem k tomu, ze Cornelie je na pokraji fyzickyho kolapsu, venku je kosa jak prase a ja mam na sobe akorat tenkou mikcu, odmitame opustit lokal minimalne nez v okoli neotevrou nejakou kavarnu. V 6 opet vyrazime do akce. Je porad tma, zima, mesto je mrtvy, nikde ani noha a vsechno zavreny. Po 20 minutach objevujem vchod k bankomatu, kde se dve lezici trosky vlezou akorat. Hazem pulhodkovyho sloficka houmles stajl a v 7 se vracime do alberge. Cornelie upada do komatu na prvnim gauci a ja mam co delat, abych si napakoval veci a stihl bus na letiste. Tezce to nezvladam a musim pres kilak dobihat. V letadle posilam jedno polozmrzly panini za sest pade, abych udrzel svy telo pri zivote jeste par nasledujicich minut k dopsani teto radky a pro dnesek hazu flintu do zita.
Ponauceni z cesty cislo 227: Nevykonavat potrebu pri turbulencich.
