Pouť do Santiaga de Compostela – Den 17
Cil: Villalcazar de Sirga, 29 km. U snidane se seznamujem s 19ti letou Polkou Cornelii, mluvici nemecky, anglicky, italsky, spanelsky, francouzsky a polsky. Cestuje sama, denne dava 30 km v kancelarskych pantoflich a na podzim nastupuje do Hamburku soucasne na dve vysoky skoly. Sice na vterinu nezavre klapacku, ale sype jedno moudro za druhym, takze jenom nebetycne zvejkame svy tousty a zirame na ni. Cornelie se k nam pripojuje a protoze furt neco mele, cesta s ni utika svizne. Nejspis z ni budu brzo mit hlavu jak patraci balon, ale zatim se bavim a obcas me taky necha neco prohodit.
My bolistky jsou dneska o par procent lepsi. Mozna uz je moje telo dostatecne otupeny kazdodenni davkou ibuprofenu ve vsech moznych formach nebo se prizpusobilo pravidelne fyzicke namaze.. nevim, kazdopadne jsem plnej sily a mam chut se rozbehnout. Batoh uz temer nevnimam, naopak chodit bez neho je neprirozeny. Slunko pere, straduju podel reky, nad hlavou mi zobakama klapaji capi, vedle hlavy Cornelie a skoro nikoho jinyho po ceste nepotkavam. Mozna je to tim, ze den co den vyrazime posledni a pri kazde prilezitosti sedame na kafe nebo skopek, takze ostatni peregrinos maji casto dost signifikantni naskok. Rozhodl jsem se, ze Sare s Bastienem jeste zdrhat nebudu. Dneska me jejich spolecnost tesi a navic je nas zas o jednoho vic.
Kolem poledne poradame punkovej piknik na chodniku pred samoskou. Sixpack tam zahuci jenom to hvizdne a naladicka je naladena. Dneska je pohoda teplicko, akorat to opaluje furt jenom zleva, takze az dojedu dom, budu nejspis vypadat jak Two-Face z Batmana. Zevnitr paty prave boty mam diru jak do riti. To je supr po 2 tydnech, Salomony podrzely. Prozatim to resim duck tejpem, lepsi napady prijimam s otevrenou naruci.
Alberge je dneska „donativo“, coz znamena ze za prespani a snidani clovek prispeje kolik uzna za vhodny. Vita nas zhulenej houmlesak Rafael, za strechu nad hlavou pracujici jako zdejsi spravce. Nakoupime chalky, uvarime, sprcha, totok, totok.. Vecer felime ve skupince asi 10ti lidi, Sara na starozitne plotne vyrabi popkorn (pulku vystrili po kuchyni a do druhe narve pul litru olivace, sul, pepr, chilli a parmezan.. Americani, ha?), ja hraju s Cornelii a prihratym odbarvenym hispancem Chujem (jmenem si nejsem 100% jistej) karty a Bastien lovi na Tindru baby z Leonu.
V tom se zjevi Rafa se svickou v ruce a smrtelne vaznym vyrazem ve tvari. Bude se konat prastary poutnicky ritual. Vysvetli nam (preklada Chuj), ze mame o sobe ted chvili premyslet, zhasne svetlo, na retro gramcu naladi meditacni hudbu a zapali svicku (pricemz zlomi asi 10 sirek). Pak nejakou dobu mluvi spanelsky a posila ji kolovat. Kazdej u stolu ma svym rodnym jazykem vyslovit svoje nejhlubsi prani (udajne se splni pokud dotycny dokonci svou pout a v Santiagu poklekne pred sv. Jakubem). Vsichni to berou dost vazne a atmoska by se dala krajet. Nakonec vsichni spolecne svicku sfouknou a jde se na kute. No.. Musim konstatovat, ze tohle byl zatim jeden z nejzajimavejsich zazitku z cesty.
