Porto
Odjezd v 1 ráno na letište do Prahy, odlet brzo ráno = špatnej čas odletu, zapamatovat!. Vstávačka sotva jsme usli není nic příjemnýho. Moc tomu nepohol ani fakt, že místo abysme v 8 zalehli – dle mého návrhu, došli jsme z města kolem 11, vylití jak vázy.
První den v Portu jsme proto lehce dezorientovaní, čemuž přisuzuji ne zrovna zdařilé rozhodnutí, zakusit místní kulinářskou specialitu jménem Francescina – toast naplněný masem, klobásou, šunkou a sýrem, vše v poctivých vrstvách, završený vejcem a dalším sýrem (zapečeným) a zalitý rajčatovo-pivní omáčkou. Svačinka pro kardyaky jak vyšitá. Dá rozum, že po téhle náloži si musíme jít bucnout. Večer vyrážíme na náplavku, což je hodně turistická a předražená část města, ovšem s krásným výhledem na řeku Douro a masivní historický most ve stylu konstrukce Eifelovy veze. Jeden slizkej čmoud se mi hned z první snažil prodat hašiš, ale bohužel nakonec jsme si neplácli, neboť kšefty pod půl kila jsou pod jeho úroveň. V sestave Paťa, Závi, Pavel, Jack, Lena a já usedáme k prvnímu z mnoha garstroporno zážitků. Prošůto, sýrečky, olivy, ryby, mušle, krevetky, grilovaná chobotnička, sangria jen to litá.
Není na co čekat, druhý den míříme hned z rána na ochutnávku portského vína (nejznámější Taylor’s). Sluníčko svítí, vínka jsou sladkodelikátní a hezkej den je na světě. K naší nelibosti je však zjištění, že od 15 do 19h se v Protu člověk nenají. Všechny podniky do jednoho zavřely kuchyň a nám nezbejvá než zahnat hlad dalším vínem, tentokrát vínem zeleným, další skvělou místní specialitkou. K večeru se podle doporučení přesouváme na velmi interesantní spot – parčík s krásným výhledem na západ slunce, v němž se slízají místní s flaškou v ruce a hašiš se prodává i po menších dávkách. Hurá.
Třetí den si akčně půjčujem auto a vyrážíme na vejlet do městečka Aveiro, kde se nachází nádherná pláž Costa Nova. Za hodinu jsme na místě a užíváme si poslední opalovačku, třináctistupňovou vodu v Atlantiku, barevný domečky, barevný loďky, další fenomenální see food přežíračku a jednoho polohoumlesáckýho parkovacího navigátora, jenž svou “práci” bere až moc vážně.
Čtvrtý a poslední den nás opouští Léňa s Jackem. Nezahálíme a vyrážíme na koštovačku do věhlasného Douro Valley, kolébky těch nejlepších portských vín na světě. Na můj vkus jsme strávili trochu moc času v minibusu a agentuře vyplázli víc, než zasloužili, ale za ty epesní výhledy a ovíněnou plavbu na loďce to stálo. Zejména náš řidič Tito zaslouží pochvalu. Za to, že byl hodnej a nechal nás kalit v autě.
Porto je v podstatě hlavně o žrádle a víně. Na první dobrou jsou Portugalci malinko uzavřenější a nesnáší slovíčko “gracias”. Občas se člověk v podniku načeká, než si ho apatický pinkl všimne, nicméně počáteční nepohostinost se s rostoucím cechem často mění v úslužnost až teatrálnost. Čtyři dny jsou trochu málo, tohle město je starý jak Metuzalém a jeho úzký uličky nabízí spoustu skrytých míst, jenž by se daly prozkoumávat roky. Mimo turi-lokality jsou ceny srovnatelný s ČR, avšak kvalita potravin (od sámošky až po highend restauraci) je výrazně lepší.
