Bangkok
[4. – 9. 2. 2020]
Jsme turisti pohodlní, leniví a s jasnou sexuální orientací, což jsou charakteristiky, které se velice neslučují s vykřičenou asijskou metropolí jménem Bangkok. Pohyb po městě je poměrně komplikovanější. Rádi se jen tak touláme, ale nejsou tu moc chodníky, tak musíme kličkovat mezi skůtry, tuktuky a potulnými kočkami, jenž se chaoticky proplétají všemi směry jako špagety bolognese od paní Chao.
V osmimilionové betonové džungli jsme se rozhodli strávit 3 dny. Nasáli jsme atmosféru a viděli michelinskou ikonu street foodu Jay Fai, jak ve svých lyžařských brejlích s něhou převrací krabí omeletu, zatímco zákazníci trpělivě čekají klidně i 5 hodin. Ochutnali jsme seafood a dobrůtky všeho druhu, ale na smaženého škorpióna jsme neměli koule. Navštívili jsme několik pěkných chrámů včetně ruin starého královského města Ayutthaya – cesta z Bangkoku vlakem trvá 1,5h a stojí celých 12 thajských bhátů / os. (= necelých 9 Kč). Z ušmudlaného okýnka je výhled na zeleno-hnědé kanály lemované masivními betonovými sloupy, podepírajícími dálniční infrastrukturu. Sedí jen šťastlivci. Z prachu štípou oči.
Mimo zmíněnou železnici, jsou ceny srovnatelné s českými. Pivo je dražší, ubytování levnější a maso na špejli z dvoukoláku paní u cesty stojí právě tolik bhátů, kolik dní po něm máte řídkou stolici. Dávno jsou ty časy, kdy evropští backpackeři obrazili celé Thajsko z kapesného od babičky. Místní jsou živočichové přizpůsobiví a ví moc dobře, že Vám to v té ledvince pěkně šustí. O peníze si říct umí. Úsměvy a uctivostí nešetří a tak jim to ve finálne stejně rádi vysypete. Však ať si polepší, když se tak snaží.
Životní úroveň průměrného bangkočana není zrovna vysoká. Lidé žijí běžně v příbytku o velikosti garáže, vedle postele zaparkovaný moped, pod postelí zaparkovaný spící pes. Rodina se k večeři sejde u plastového stolu vystrčeného na ulici, mamka něco usmaží ve velikém woku – co se nesní, prodá v pytlíku kolemjdoucím. Třeba nám.
A teď už vzhůru na ostrovy!
