Kuba
Tři úmorně pracovní týdny na Floridě a úspešně zvládnutá organizace MotoSurf World Cupu v Naples přináší ovoce a čas na zaslouženou dovolenou. V Tarantinovské sestavě osm hrozných nasedáme na letadlo Miami -> Havana. Že cestujete do socialistické země poznáte dost rychle. Hned na letišti Vás odlehčí o $50 a vízum si musíte vypsat sami, ručně a bez chyby, jinak zahučí další padík.
St, 7/11
Do centra Havany přijíždíme za tmy. Ulice jsou úzký, špinavý a smrdí po odpadcích. V jedné extra zasmrádlé uličce se nachází barák s oprískanou fasádou a vstupem, jenž připomíná vrata od stodoly. Dorazlli jsme k naší haciendě. Pokoje jsou žalostný a drahý. Jednolůžko se na Kubě evidentě považuje za protor pro dva hosty (obdobně fungují i sedadla v autě). Aspoň že jsou v lednici nachlazený škopky. Bez zbytečných zdržovaček přecházíme do baru naproti. Osmkrát Cuba Libre por favor. Způsob přípravy tohoto legendárního drinku v samotné jeho kolébce vypadá zhruba následovně – vezme se zavařovací sklenice a do ní se leje rum. Jakmile hladina rumu dosáhne do 3/4, tak se ještě chvilku leje, pak se přidá panák koly, šplíchanec limety a je to. Zbytek noci mám v mlžném oparu. Tanec v červeno-temném klubu za rytmu černoškých bubnů, potulování se v nočních stínech Havany, náhodné smalltalky a Kubánec, jenž mi do hrdla klopí lahev rumu…
Čt, 8/11
Po telefonátu s bankou, jenž mě stál stejně jako měsíční paušál v Česku, se mi konečně daří vytáhnout peníze z bankomatu. Řidič ve starým americkým auťáku bez pásů už nás čeká před barákem. Spocenej zadek mi klouže sem a tam po igelitu, do něhož jsou zabalený bílý kožený sedačky a celým vozem se line silný naftový zápach. Okno nejde zavřít, fučí mi do ucha a tak si ho po většinu 4-hodinové cesty zacpávám prstem. Po zastávce na vynikající guyaba džus a výměně píchlé pneumatiky dorážíme na místo. Údolí Viňales je krásně specifická přírodní rezervace a domov nejlepšího tabáku na světě, jenž roste v okolí pravidelně zaoblených kopcovitých útvarů. Piktoreskní výhled nabízí terasa hotelu Los Jazmines (Bella Vista), kde se natáčel českoslov. film Případy majora Zemana. Vyrážíme na nenápadnou tabákovou farmu. “Jsem na koni.” Náš guide s kovbojským kloboukem řeže ty zvířata jak nezralý žito, takže upalujem po klikatých stezkách vzhůru důlu div nevyletím ze sedla. V téhle zemi asi bezpečnost klienta nebude na vrchních příčkách žebříčku priorit. Na farmě nás přivítal hezoun Hernando v plátěné košili a uhlazenou angličtinou komentuje postup zpracování tabáku a výroby rumu. My mezitím pokuřujem čerstvě ubalenej doutník máčenej v medu a popíjíme kokosovou vodu s rumem – přesně tak, to dělali Fidel s Che Guevarou. Moc velká mňamka.
Pá,9/11
U snídaně v Casa Anita nám rozvernou společnost dělá štěně a kotě. Vyrážíme na exkurzi do 25km vzdálené jeskyně Saint Thomas, čtyři na kole a čtyři zachovalým žigulíkem. “Cyklostezka” vede prudkým svahem, je prorostlá kořeny a místy pokrytá koňskými exkrementy a hustým bahnem, v němž se zasekávají kola. Okolní kopce se tyčí na obzoru. Tohle mě baví! Samotná jeskyně je pak ve srovnání s divokou projížďkou o malinko nudnější, ale zase je dovoleno ošahávat stalagnáty a v kiosku prodávají Havanu za pár kaček.
So, 10/11
V osmi lidech + 1 nevrlej řidič se autem pro 5 pasažérů vracíme k Havaně. Necháváme se vyklopit v městečku Mariel, cca 40km před Havanou, kde se údajně nachází pláž. Velmi rychle zjišťujeme skutečnost, že Mariel je prdel světa postavená na hoře odpadků, zahalená smogem ze sousední fabriky a žádná pláž tu není. Někdo vymyslel, že půjdem dál pěšky a uvidíme. Po 2 hodinách šlapání na frekventované silnici pod přímým sluncem a s teplou Havanou v ruce místo vody, dorážíme na další nevalně líbezné místo jménem Playa Baracoa, kde si dopřáváme zaslouženej oběd bez chuti.
Ne 11/11
Vracíme se do Havany, někteří hned zrána a po svejch (pěkných 30 kiláčků ve vedru), jiní (prozíravější) po dopoledním chillíku u vody autem. Přijíždíme na hlavní městskou magistrálu, obklopenou berevnými veterány a hotely v koloniálním stylu. Musím uznat, že to je pěkný. Ale jak trefně někdo poznamenal, furt je to taková naleštěná bída.
Měnou na Kubě je Peso National, které má zhruba stejnou váhu jako česká Koruna. Pro příklad – džus stojí 5 Pesos, stejně tak sandwich na ulici. Jenže ti socialističtí vydřiduši vytvořili ještě druhou měnu pro turisty, která leze z bankomatů – Peso Convertible (CUC). 1 CUC = 25 Kč. Tímto způsobem si účtují západní ceny za produkty a služby čtvrtinové kvality a s turisty velmi efektivně vyjebávají. Ubytování 25 CUC; malá voda 1,5 CUC; sandwich na ulici 3 CUC. K tomu neopomenou žádnou příležitost cenu ještě o něco narazit při chvilce Vaší nepozornosti. Napřiklad jsem si koupil vodu, načež paní “nenápadně” sundala cenovku a řekla si o dvojnásobek. To je krádež v celostátním měřítku. Za 5 dní odjíždím o 13 tisíc lehčí (bez letenek). Pochybuju, že se sem někdy vrátím. Tahle země umí být pěkná, ale taky pěkně zkurvená. Anglicky téměř nikdo nemluví, tudíž komunikace vázne. Nejrozvinutějším byznisem na Kubě je bezkonkurenčně prostituce. Jídlo je těžký, tučný a masitý. V obchodě (hodně štěstí při jeho hledání) je k dispozici pár desítek artiklů. Klasický kubánský kafe je šíleně sladký a v mlíku plavou sraženiny. Přemýšlím, jak bych to uzavřel pozitivně. Odvážím si spoustu zážitků a vjemů za poměrně krátkou dobu, k tomu tucet prvoligových doutníků a dva tucty komářích štípanců. Cením si kapitalismu a už nikdy si nebudu stěžovat na poplatky za komunální odpad.
