Pouť do Santiaga de Compostela – Den 7

Na okolni chrapani uz si zacinam zvykat, takze v noci jsem se vzbudil asi jenom dvakrat. Jednou z toho bylo ve 2 rano, kdy jsem se citil uz tak fresh, ze byl trochu problem zase usnout. Rikam si, cool to prostredi tady me tak nabiji energii! O pul 7, kdy se budi vetsina lidi jsem ale zas negramotnej, takze zadny zazraky se nekonaj. Rano me nejvic prudi nefungujici wifina, takze musim pendlovat mezi hostelem a kavarnou a moc ranni pohody si neuziju. Nez se vsichni vyprdolime je po devate, coz je doba, kdy ma vetsina poutniku uz dve hodky v nohach. Moc nas to ale netankuje, dneska je to nejakych 21 kej (jak se rika v nasem poutnickym slangu), coz tady kazdej zvlada s prstem v nose.

Na cestu zas hrdinsky nazouvam boty s cilem vydrzet v nich aspon o hodinu dyl nez vcera. Moje utrpeni se zda byt o neco mensi a velkou zasluhu na tom ma zejmena fontanka s cervenym vinem, kterou potkavame kousek za Estellou. Dopoledne obvykle chlastam jenom vyjimecne, ale zadarmiko se neodmita a i kdyz je to kyselej patok, vylivam vodu a plnim bandasku po okraj. Ponauceni ze tretiho dne, kdy mi dosla voda v horach je totam a dal pokracuju s litrem vina a dvema skopkama, ktery jsem si vcera v supraci prozirave zvladnul koupit na horsi casy.

Cesta vede pres luky a lesy, vsude je sama zelena. Pocasi je docela na draka, fouka studenej vitr, slunko dnes jeste nevylezlo a spice okolnich hor jsou zahaleny v mlze. Vetsinu dne jdeme po prasne pesine, takze moje kalhoty vypadaji jako kdybych se valel v pisku. Na osizenou obedovou bagetu (chystal jsem pro vsechny ja) zastavujem ve vesnicce Villamayor. Ceka nas 13 km bez civilizace a moznosti doplnit vodu. Vitr se zacina zvedat, a na dlazdenou ulicku dopadaji prvni kapky. Nahazuju vsechny vrstvy obleceni vcetne cepice, rukavic a plastenky. Kdyby nas to chytlo v pulce tak to bude docela prca. Stesti preje pripravenym a prutrz, kterou vidime pod mrakem v dali se nam vyhyba. Uprostred siroko daleko niceho se z cista jasna zjevi prtava mobilni baruvka, kde zastavujem na odpoledni cafe con leche.

Prichazime do cilove stanice, mestecka Los Arcos kde kotvime u prvniho alberge. Hostitelka drnka na kytaru a panuje tu pratelska, domacka atmoska. Zanorim se do pohodlnyho kresilka vedle krbu a otviram vychlazenyho San Miguela. Sara se ujima nasich propocenych svrsku, Sebastian u plotny klohni spagety carbonara a Valca za mnou prichazi s prosbou o pomoc s puchyrema. K memu udivu jsem nejlip vybavena lekarna, takze tasim svoje serepeticky a snazim se dat ty jeji rozbity nohy dokupy. Nevypada to moc dobre, pravdepodobne se nase povedena particka zitra bude muset rozdelit, protoze Valca si chce vzit day off a Sebastian s ni drzi basu. Uprimne doufam ze to zitra nejak rozchodi, ale jak se tak koukam na predpoved pocasi, tak ani my ostatni nebudem mit zitra zrovna idealni podminky.

Po zbytek vecera se u vinka bavime se skupinkou 5ti lidi, kteri se po ceste sprahli podobnym zpusobem jako my. Mijime se navzajem uz druhej den, protoze mame podobny tempo a dneska jsme na sebe narazili na tomhle utulnym ubytku. Rychle jsme si padli do noty a otvira se jedna flaska za druhou. No, jsem zvedavej na tu zitrejsi osmadvacitku do Logrona.