Finále
Wuhuu famfáry! Dorážíme do Namche. Zvládli sme to oujee. Brnkačka. Tak co dál? Přepádlovat Pacifik na kánoji? No dobře, možná si dám chvilku voraz. Asi tak pár desítek let. Euforie z úspěšného dokončení treku nám vlévá sílu do žil. De se slavit! Zalízáme do Irish Pubu, kde maj hnusný hamburgry a vyprchaný pivo. Je nám to jedno, kalíme. Naše standardy byly za poslední dva tejdny evidentně degradovány. Kotejlový lístek zdobí názvy jako Yak Fart či Yetti Piss. Pepa neodolal a později lituje. Stejně jako já. Celej den na čundru a pak se ožrat asi nebude ta nejlepší meducína. Soudím podle toho, že můj aktuální zuboženej zdravotní stav se zhoršil o paléní na průduškách a kašlík. Ještě, že Ivča je chodící lékárna.
Odchod z Namche nám okořenil uvolněnej šutrák o velikosti kopačáku, jenž o fous minul Peťovu hlavu. Nic na co bysme nebyli z cesty zvyklí, ale koupit to den před odletem, to by bylo fakt trapný.
Zdárně přicházíme do Lukly, čímž jsou naše trekovací dny sečteny. Nemůžu říct, že necítím značnou úlevu. Jakmile spatřím úzkou silničku vedoucí na okraj útesu a dojde mi, že se jedná o runway, úleva mě opět briskně opouští. Do letištní čekárny procházíme skrze bakelitovej obdélník, vyspravenej izolepou, jenž by v minulém století mohl vzáleně připomínat security check. Když si oficír za přepážkou všimne, že se před průchodem rychle snažím dopít kafe, popožene mě dál a nabídne mi svou židli, ať si to můžu v klidu vypít. Jak tam tak sedím na jeho fleku a nechápu, co je to za fór, ležérně se otáže, jestli nemám po kapsách kudlu nebo kvér, načež spokojen s odpovědí odchází někam pryč. Vítejte na letišti v Lukle!
Historie se opakuje. Po 3 hodinách čekání je nám oznámeno, že všechny lety jsou pro dnešek zrušený. Klasika. Zústáváme v první lodži u letiště a kdo si k nám nepřisedne na večeři? Hero a legenda Radek Jaroš i s filmovým štábem. (Pozn: První Čech, který vylezl všech 14 světových osmitisícovek bez kyslíku, přičemž přišel o pouhých 7 prstů). Že prej tu natáčí dokument a když zaslechli češtinu, tak se šli seznámit. Naše výkony minulých týdnů najednou lehce ztrácejí na významu. Každopádně inspirativní setkání.
Na druhej den se konečně dostáváme do letadla, k nevíře! Při popojíždění na runwayi, se ozývá podivný vrzání a skřípání, jenž mi na klidu moc nepřidává. Rozjíždíme se plnou parou vpřed, řvoucí motory trhají uši. Stahují se mi svěrače a začínám věřit v boha. Těsně před útesem se zvedáme do vzduchu. Let trvá asi 3/4 hodiny, pojem turbulence nabírá nový význam. V Kathmandu dosedáme hladce, ale roztřepaní jak končetiny pacienta s parkinsonem v pokročilém stádiu. Myslím, že jednou stačilo.
V Kathmandu zaplouváme do hotelu s kulantní zahrádkou a delikatesním jídlem (je možný, že zas tak delikatesní není, ale po třech týdnech v Himalájích by si jeden pochutnal i na rohlíku). Ach ty ceny mě chyběly. Celej den jenom sedím na zadku a žeru. A nemám výčitky. Ach teplá sprcha a vypraný ponožky. Pohlcuje mě pocit štěstí. Zbejvá už jenom nakoupit cetky na památku a trípek je u konce.
Co bych tak ještě dodal? Chtěl jsem si máknout a něco vidět, to se povedlo. Možná víc, než by si můj línej zadek býval byl přál. Několik kilo svalové hmoty se přeunulo z horní poloviny mýho těla do spodní. Sakumprdum mě ten měsíc vyšel zhruba na 50 papírů (vč. nějaké výbavy a zp. letenky za 18500). Mám dobrej pocit, vzpomínky do konce života, ale už se sakra těším dom.
Namaste, bitches!
