Pouť do Santiaga de Compostela – Den 3
Trochu trvalo nez jsem vecer zabral, jelikoz i pres usni spunty clovek nemuze neslyset chrapani a prdeni svych deseti spolubydlicich. Jakmile se rano vzbudi prvni, automaticky to znamena, ze vstavaji vsichni. Nastesti vyspanej jsem dobre a nachystany muffiny ke snidani od naseho hostitele bodly. Vsichni kolem jsou neuveritelne organizovani, veci maji napakovany za 5 minut a za 15 jsou po snidani a ranni hygiene zpatky na ceste. Z baraku odchazim posledni, ale po chvilce dozenu holku s migrenou, protoze si uz zvladla udelat jedno bludny kolecko kolem vesnice. Po ceste kecame, je doktorka ve Vidni a dela osteo.. cosi, proste leci lidi tak, ze s nima hejbe a picha je do ruznych mist na tele.. zajimavy. Jenomze se hrozne vlece, takze se po chvili loucime a ja hobluju kupredu.
Cesta ma ze zacatku dost vysokou umeleckou hodnotu, je uzka, klikata, vede kolem divoke reky a vsude je zeleno, vypada to tady jako v Hobitine.
Asi po dvou hodinach se ale zacina docela neprijemne zvedat a cim jdu dal tim je strmejsi. Predbiham babky co vychazely rano prvni, ale musim smeknout kloboucek, protoze sam dostavam docela slusne do tela, natoz bejt o 50 let starsi. V lese si na 
pomoc musim najit klacek, uz chapu proc vsichni tahnou ty hulky. Na vrsek kopce se skrabu skoro po ctyrech a jsem durch. Slunko pari, odhazuju rukavy a nohavice a dochazi mi voda, no snad bude brzo nekde naka fontanka… Asi po pul hodine prichazim ke kohoutku ve zdi, ale je u nej nakreslena preskrtla sklinka.. faakt bomba, nevim mam to riskout? Raci ne du dal, vyprahlej jak kdybych si sel zabehat na poust. Za chvili potkavam docela pruzracnej potucek, takze to uz musim, ale jenom par hltu pro jistotu. Jestli to byl dobrej napad se uvidi vecer. Na spici je luxusni vyhled, ale najednou sou vsude mraky a fouka neprijemnej studenej vitr tak, ze mi odfoukne ksiltovku. Vzhledem k tomu ze jsem mokrej jak mys, schovam se za sutr a opet probiha ctvrthodinova operace s nohavicema a rukavama, ktery jdou zpet do akce.. se poseru z toho pocasi v horach.
Kolem 13h se konecne doplahocim do Roncevaux, kde u prvniho kohoutu exuju litr vody. Do ted jsem snedl 1 muffin a dve tycinky. Nastesti je tu fajnovej obchudek s vysmatym prodavacem, kde si dopreju kralovskou hostinu a uzivam si kazdy sousto. Prvni „normalni“ jidlo od odjezdu.
Cesta je nasledujici cca 4 hodiny docela prijemna, slunko obcas sviti, hlavne ze nechcije (typek rano me vystresoval ze odpo bude bourka). Chytam druhej dech a nadzusovane predbiham nekolik poutniku, standarni streka pri startu z Roncesvaux je 22km do Ziburi. Ja jsem startoval z Valcarlos, takze do Ziburi je to 35km. Cejtim se dost dobre a prvni den jsem toho moc neusel, takze dneska tomu dam naprdel.
Jsem 7 km pred cilem, je asi 18h a mam trosku krizovku. Rychlejsi by bylo vyjmenovat casti tela, ktery me neboli nez ty co ano. Prekvapive to nejvic kupujou achilovky. Nejhorsi je to do kopce, zacina me to dost omezovat v chuzi, davam nohy jenom pred sebe a delam maly krucky. Kdyz uz se to neda vydrzet, ustelu si na palouku a dam si nejlepsi pomeranc v zivote. Clovek proste asi musi ujit 30 kilaku, aby mel z jidla ten spravnej zazitek. Zjevi se parecek z Atlanty v mym veku, oba v breznu dostudovali biologickou college a do podzimu chcou cestovat. Typek jmenem Seth ma 20 litrovej batoh, coz je 2x min nez mam ja.. a ja mam 2x mensi, nez zbytek lidi co potkavam. Dobrej punker. Po zbytek cesty se zakecame, anglictina uz se ke mne zas zacina trosku vracet a jdeme s kopecka, takze to celkem utece a na nohy tolik nemyslim.
Dorazime do alberge (ubytovna) v Ziburi, nacez zacne lit jak z konve. To teda bylo o prsa vietnamske atletky. Pro dnesek splneno. Psychicky jsem na tom dobre, po fyzicke strance je to bida. Mam radost ze sem to dal, ale jestli se zitra rano probudim a zjistim, ze se nemuzu hejbat, tak se asi podelam. Trosku me uklidnuje ze jsou tu na tom nekteri lidi ocividne jeste o dost hur nez ja.
