Namche Bazar a nevydařený start
Z Lukly pokračujem do sherpského městečka Namche Bazar, kteréžto je posledním náznakem civilizace a důležitým záchytným bodem na štráse k Everestu. Cesta nám trvá 2 dny a finišuje mučivým výšlapem z 2600m do 3450m. Křivolaká stezka se klikatí strmým svahem, skrz borový les a několik nervydrásajících vysutých lávek, zavěšených nad propastí. Držím se pravidla: nedívat se dolů.
Překonáváme kritickou hranici 3000m, kde začíná výšková nemoc (AMS). Z důvodu poklesu obsahu kyslíku ve vzduchu, tělo uvolňuje vodu do mozku a plic. Mezi mírnější symptomy patří bolest hlavy, únava, nevolnost, zmatenost – dají se obvykle vyřešit práškem, vodou a odpočinkem. Pokud trable přetrvávají nebo se zhoršují, je potřeba urychleně sestoupit do nižší nadmořské výšky, jinak hrozí fatální následky. Pro minimalizaci rizika AMS se musí dodržovat základní pravidla aklimatizace. Pít 5L vody denně a nespát o 300-500m výš než včera. To při trekování v Himalájích není zrovna jednoduchej úkol. Není se čemu divit, že co dvě hodiny vyráží helikoptéra na záchrannou misi. Na prevenci AMS údajně pomáhá taky česnek, zázvor a popkorn.
V Namche zústáváme další 2 dny, vyplněné kratšíma procházkama na okolní kopce, kvůli lepší aklimatizaci. Zakotvili jsme v útulné lodži s patřičným výhledem, kde nám dělají společnost tři mladí ozzíci (Will, Conor, Tara) a jedna dementní nepálská babička, která hostům neustále schovává věci. Mě to stálo “jen” tři ponožky, ale semtam se ztratí i peněženka nebo mobil. Ceny výrazně poskočily, teplota taky, bohužel opačným směrem. Nedá se svítit, přikupuju tepláky a pletený ponožky z Jaka. Pepu bolí hlava, Ivču taky a k tomu pořád nemůže strávit žádný jídlo. S ozzíkama jsme rychle fellaz. Sourozenci Connor a Tara se chystají na Tři Průsmyky, stejně jako my. Will se šteluje na pokoření Everstu. To mimochodem vyjde zhruba na půl koule, z čehož půlka !!! jde jen na permit. Skandální. Za takovou challenge by se prachy měly spíš inkasovat.
Na Velikonoční pondělí se snažíme ozzíkům vysvětlit českou pomlázku. Od té doby nás mají trochu za magory. Ivči bohužel pořád není dobře. Boyfriend Pepa s ní zústává v Namche a jdou k doktorovi. Já, Petr a sourozenci vyrážíme na okružní trek s velkým T. V plánu je za dva tejdny projít tři průsmyky: Kongma La (5535m), Cho La (5365m) a Renjo La (5380m), po cestě navštívit Everest Base Camp, odkud startují expedice na vrchol a jako třešničku na dortu – vyškrábat se na Kala Patar (5600m) za východu slunce zpoza Everestu. První zastávka: Tenboché (3860m). Smutné loučení s P+I, snad ne na dlouho. Jesli se do dvou dní vykurýrujou, můžou se vyhnout prvnímu průsmyku (Kongma La) a dohnat nás zkratkou.
Hodně piju a taky hodně ch.. močím. Lituju holky, tady mají těžkej lajf. Jídlo není žádná hitparáda. Rejže, nudle a brambory furt dokola. Občas se zadaří, zvlášť když je člověk po treku hladovej jak pes, ale občas mně na talíři přistane taková patlanina, že vejce s džemem je vedle toho delikatesa. Vodu dezinfikujem chlorovýma tabletama a taky podle toho chutná. Kafe je obstojný, ale mlíko jenom sušený.
Noc v Tengboche je peklo. Bolí mě břicho, hlava a zvracím. Nejdřív mám poderzření na otravu jídlem, takže spolykám černý uhlí, Malox a Paralen. Ráno žádná změna, podezření přechází na AMS. Dávám si půlku Diamoxu a ležím. Ostatní jsou v cajku a pokračujou ve výpravě. Dobrá zpráva je, že P+I už jsou na cestě do Tengboche. Špatná, že pokud se nezlepším, musím dolů.
