Pouť do Santiaga de Compostela – Den 15
Puvodni cil: Hornillos de Camino, 21 km. Nakonec Sambol, 27 km. Pohodovy ranko, vsichni vyspani do ruzova, baterky dobity, nikdo nas v pulce snidane nepere z baraku.. bude se mi po tomhle apartmanku stejskat. Nahazuju poutnickej swag a cejtim se fresh. Den v Burgosu byl fajn, dobre jsme pojedli, popili a zrelaxovali. Je na case zas prasknout do bot. Vyrazim prvni a nasazuju docela divoky tempo. Za necely 2 hodky mame za sebou 12 kej a hrdinsky zaciname spradat plany na prodlouzeni dnesni streky. Po ceste opet potkavam dedky z letadla. Uz prisli o jednoho amiga, kterej skoncil s kolenem ve spitale a prej tam minimalne tyden zkejsne.
Dneska je to 14 dni co jsem na spaciru, tudiz uz je pomalu na case se tady o te srande taky neco dozvedet. Takze.. pred tezkejma jarama to cely rozjel jeden manik jmenem svaty Jakub. Od te doby nafasoval docela slusnej fanklub, protoze jenom vloni prislo do Santiaga jeho natazeny backory ocumovat kolem 200.000 poutniku (franc. cesta). Z nich 16 je pritom natahlo taky a to hlavne kvuli infarktum (neboj babi porad je to bezpecnejsi nez ridit auto). Co se tyce dnesni kulturni vlozky, tak by to mohlo stacit, at to s tim infem zas neprepalim.
Vzhledem k tomu, ze fotim kazdou kravinu, aby bylo vecer z ceho vybirat, obcas mi ostatni zdrhnou. Dneska kvuli tomu zas blbe zahnu, takze musim potupne udelat celem vzad a pul hodiny hledat tu zpropadenou zlutou sipku, necez po opetovnem shledani se skupinou me jeste ceka katac od Sary. Je pekny, ze se o me boji, ale asi nevi ze doma sleduju Beara Gryllse.
Bastien zacina narikat kvuli achilovkam, ma stejnej problem jako ja. Ufnukanek.. Jak kdybych si ja nekdy na neco stezoval. Dorazime do Hornillosu, exnu jeden predrazenej skopek a chci k te dosavadni jednadvacitce prihodit jeste sestku do dalsi vesnice. Puvodne jsme to tak po ceste dohoukali, ale mam tucha, ze z toho ti dva ted uz tak moc nadseni nejsou. Kazdopadne se jde dal a za hodku a pul prichazime k malymu, oprejskanymu staveni s jednim vymlacenym oknem a dirou ve strese. Vesnice nikde. Celkova kapacita 12 lidi, volny posledni 4 fleky. Na zahradce pruzracny praminek s vybornou pitnou vodou (potesil, uz mam toho chloru z vodovodu plny kecky), v chlivku jedno prase. Rozjarena domaci nas vita s otevrenou naruci a pro vsechny poutniky chysta spolecnou paellu. Tydlencty zapomenuty, maly ubytovny maji dusi a musim rict, ze se mi zamlouvaj mnohem vic nez ty zaprdeny lagry ve vetsich mestech.
