Tokyo – Nejšílenější město na světě

Autor Tripblok. · Publikováno 9 října, 2017 · Aktualizováno 9 října, 2017

Pokud si pod pojmem Tokyo představujete (tak jako já) vysoký baráky, davy, masy, světelný cedule, gigaobrazovky, nesmyslný klikyháky, chaos, zmatenost, šílenost, pokemony, vřavu a přervaný metro, tak ste se trefili. Teda skoro. Pro mě nepochopitelná a velmi zajímavá skutečnost totiž jest, že i přes to nepředstavitelný množství obyvatel (40 mil.) se nedá říct, že by to byl chaos. Všichni ví kudy kam, zástupy lidí v ulicích se prolínají bez sebemenších problémů a jediný narušení provozu způsobují magoři, kteří na nejfrekventovanější křižovatce světa, skáčou s modrým deštníkem a mávají na kamery, místo aby čuměli na cestu.

Slovo šílenost je ovšem žalostně nedostatečný výjádření toho, co se v Tokyu děje. Nedělám si iluze, že lze tohle zběsilý město věrně slovy popsat, nicméně pokusím se přiblížít, co mě moje jazyková nesofistikovanost dovolí.

Takže… V dopravní špičce (ráno a večer) jsou všude v ulicích lidi. A tím myslím stovky – ticíse – desetitíce lidí. Mimo špičku – jakbysmet. Aut není zas tak moc (relativně), zato chodníky (často stejně široký jak silnice) praskají ve švech. Lidi nosí luxusní obleky, šílený pestrobarevný anime kostýmy, kožený metalový plášťě a všechno mezi tím. Noc je den. Den je den. Obchody nabízí všechno zboží, kdy vyrobený, kdekoliv na světě. Restaurace zas všechno myslitený jídlo plus pěknou dávku nemyslitelnýho. Japonský teenagerky pronikavě ječí. Všichni ostatní taky. Každej druhej barák je 10ti podlažní, supermoderní herna, plně obsazená hráči ve věku 5-105 let, vyluzující nepředstavitelný intergalaktický zvuky o 200 decibelech. Mimo herny, hrajou všichni hry na mobilech. Domy sou úzký, vysoký, auta malý, krabicovitý, záchody mají vyhřívaný prknýnko a šikovně namířenou trysku s teplou vodou. Tu jsem se po 4 dnech odhodlal vyzkoušet a věřte nebo ne, byl to příjemnej zážitek. A konečně – Robot Show. WHAT THE FUCK ?!?!?! Nic šílenějšího sem v životě neviďel. Po naprosto zběsilé hodině plné kostýmů, tance, soubojů, hudby, všech možných robotů, transformerů a přemotivovaných Japonců mám chuť se převlíct za Pikachu a mlátit hlavou do zdi.

Naše ubytko v Tokyu rozhodně není nic přepichovýho. Štyry holý stěny a dva tvrdý futony, thats it. Naši spolubydlící na pozdrav odpovídají zarytým pohledem do země a ráno, dlouho před plánovaným budíčkem, nás prudí hlasitým smrkáním a chrchláním. Co se komunikace s Japončíkama týče, je to celkem provar. Na tak vyspělej stát, jich anglicky šprechtí zoufale málo a když už, tak se stejně dorozumíváme jak vopičáci. Japonci totiž neumí vyslovit půlku písmen naší abecedy. O poznání debilněji však musíme znít my, když se snažíme mluvit japonsky. Tím mluvením myslím: čau a dík – neboli koničiva a domo arigato gozaimas (ano, správná otázka – proč má dík tři slova?)

Automaty na pití! Všude sou automaty! Na zastávce, na ulici, v podchodu, v nadchodu, u silnice, uprostřed silnice, v kráteru Mt. Fuji, prostě úplně všude! A v každým jsou jiný pitíčka! A my ty patoky, jak jinak, chlastáme od rána do večera. Nikdy nevíš do čeho deš, ale když je na tom pokémon, je to vždycky mňamka. Výborná zábava! Dle většiny blogerů a internetových průvodců – number one zážitek v Tokyu (a celkově v Japonsku) je – jídlo. A to je fakt. V podstatě chodíme od lokálu k lokálu a žerem. Všechno, všude, sladký, slaný, sushi ke snídani, palačinky k večeři a průběžně to zalejváme saké nebo náhodným pitíčkem z automatu.