Phnom Penh -> Ho Chi Minh
[11. – 16. 3. 2020]
Z celoplošně rozkopaného přístavu Sihanukville se přesouváme do kambodžského hlavního města. Cesta stísněným mikrobusem trvá 8 hodin. Pod nohy nám šoupli pytel cementu a o zábavu se stará paní na sedadle za námi, která pouští z mobilu lidové písně na maximální volume. Dvoumilionový Phnom Penh je zaprášená divočina bez chodníků, jenž působí překvapivě dobrým dojmem. Širokým bulvárům vládnou hbité tuktuky, které jsou vždy a všude připraveny nacucnout pasažéry a za 1-3 dollary je vyprcnout o X bloků dál. S drzou plynulostí a úměrnou (ne)bezpečností proklouzávají vytíženými křižovatkami bez semaforů jako po másle, čímž zastávají pozici nejefektivnějšího dopravního prostředku široko daleko.
Nejsilnějším zážitkem byla návštěva Muzea genocidy v prostorách věznice S-21, která sloužila k mučení a vyhlazování zajatců Pol Potova tyranského režimu Rudých Khmerů v letech 1975-79. Ostnaté dráty, temné kobky, zahnědlé skvrny od krve a fotografie utrýzněných obětí ve mě zanechávájí pocit prázdnoty, ze kterého se mi dělá špatně. Pro odlehčení nálady vyrážíme na divadelní představení národního tance Apsara, které zafungovalo jak jsme doufali, takže odcházíme zase veselí.
Vietnamská ambasáda v Phnom Penh nám vydala turistická víza (po $50), což chápeme jako pozvánku k bezproblémovému vstupu do země. Jak jinak bychom to taky měli chápat? Vítr z plachet nám však vzápětí bere dispečerka autobusové dopravy se svým blacklistem národností, které celníci otáčí o 180 stupňů. Czechia mezi nimi. Nechce se nám tomu věřit, dle oficiálního prohlášení Vietnamské vlády zatím Česká Republika splňuje vstupní kritéria (nemá 500+ případů koronaviru ani jednodenní přírůstek o 50+ / k 13.3.20). Navíc nám právě dali víza, tak přece by nás prachsprostě neokradli a neposlali na 5 hodin vzdálenou hranici, kdyby nás nechtěli pustit dál. Rozhodujeme se proto nedbat varování a nastupujeme do minibusu.
Silniční transport po Kambodži není zrovna na seznamu našich nejoblíbenějších činností. Účastníci dopravního provozu, od kravského spřežení až po kamiony, soupeří o místo na hrbolaté vozovce, nepřetržitě troubí a sebevražedně předjíždí, přičemž spoléhají, že protijedoucí vozidlo přibrzdí nebo vybočí na štěrkovou krajnici. Pásy nemáme, protože nejsou, klimatizace nejede a náš řidič / DJ čumí místo na cestu imrvere do mobilu a pouští cambodian techno. První hodinu mu nervózně koukám přes rameno, ale pak se smiřuji s osudem a rezignovaně zaplouvám do sedačky. Jestli nás nechají v noci trčet na přechodu, tak mě asi šlehne.
Přijíždíme ke kambodžské hranici. Nedali nám výjezdní razítko, kdyby nás Vietnamci otočili na podpatku, tak ať se můžeme vrátit. To teda začíná slibně. Následuje stresoidní cirkus s vietnamskými imigračními úředníky, dohadování, přesvědčování, uplácení a prokazování našeho pobytu v uplynulých dvou týdnech. Po půl hodině energického vyjednávání jsme spocení jak vrátka od chlíva, ale dostáváme ten zatracenej štempl. Pak se ještě pro jeden (výjezdní) musíme proběhnout čtvrtmíli zpátky ke kambodžské hranici, kde si nás přehazují mezi celními okýnky jak horkou bramboru, než se jeden z opičích důstojníků znechuceně uráčí pohnout prdelí.
Na tři dny se naší základnou stává vibrantní Ho Chi Minh City, jenž je se svými 8 miliony obyvatel největším městem Vietnamu. Dříve zvaný Saigon v nás probouzí pozitivní energii nasměřovanou do aktivního pochůzkářství a kulinářského experimentování. Objednávka večere zní jako vhodný název pro nový transformers movie. Náš výbuch smíchu servírka ocenila zmateným úsměvem a miskou plnou bylin, kterou za pár minut následuje “bún ča tron” a “bún bo tron”. Takovou mňamku jsme douho neměli.
V rámci kulturní osvěty jsme zavítali do interaktivního centra piva Heineken v 60. patře ikonického mrakodrapu, které považuji za vyjímečně zdařilé, zejména díky nápadité expozici, krásnému výhledu a stálému přísunu vychlazeného Heinekenu. Věděli jste, že Vietnam je největším konzumentem piva této značky na světě? O poznání náročnější zkušeností byla prohlídka Muzea amerického zločinu, později na nátlak USA přejmenovaného na Muzeum vietnamské války. Po shlédnutí zdokumentovaných zrůdností, napáchaných Američany při honu za mocí, nelze v žádném případě s přejmenováním souhlasit. V druhé polovině 20. stol. si Kambodža i Vietnam zažili válečné peklo, jehož dozvuky jsou citelné ještě dnes. Patří to k cestování a poznávání historie země, ale žádný podobný muzeum už hodně dlouho nechci vidět.
