Kongma La a Everest Base Camp
V Chukhungu (4750m) se k našemu údivu opět shledáváme s Petrem, nově přezdívaným Terminátor. Průsmyk Kongma La (5535m) pokořil den zpátky, načež se zkratkou vrátil, aby netrhal partu. Že si prej s náma dá repete (což posléze nikdo zdravého rozumu nepobírá). Jednodenní voraz bodl, jsme namotivovaní a silní, de se na to.
Vsávačka v 5:15, svatá šnorchlino to je zas kosa! Je potřeba vyrazit brzo, aby bylo pěkný počasí a nedostihly nás odpolední mračna. V Himalájích vypadá 99% dní následovně: Úsvit doprovází dokonale jasný nebe, majestátní vrcholky hor se postupně vybarvují v paprscích vycházejícího slunce, je absolutní klid a mrazivá zima. Slunce si to šine po obloze vejš, pomalu se otepluje, stoupá vlhkost a začínají se tvořit mraky. Kolem 10h už je většina vrcholů zahalená, po poledni není z hor vidět nic a odpoledne už se žení všichni čerti. Vyjímečne se naskytne příležitost spatřit krásnej sunset, v noci mrzne, mraky zmizí a tak pořád dokola… V den, kdy přecházíme Kongmla La je však hnusně už od rána. Z majestátních panorámat máme velký kulový a sme rádi, že nacházíme stezku (která teda rozhodně není zrovna evidentní). Naštěstí Peťa Terminátor už ví kudy kam, jinak nevim jak by to dopadlo. Přidává se k nám nějakých 7 lidí – jesti to správně chápu, před náročným úsekem je to běžná praxe. Regulerní expedice haha.
Měl jsem za to, že ujít 50km, je v rámci jednoho dne slušnej výkon, to sem se ale šeredně mejlil. Prudce stoupáme po krkolomné stezce vstříc průsmyku, nemůžu dejchat, najednou nemám sílu v nohách, mrznou mi všechny prsty, kterýma disponuju. Ostatní jsou na tom podobně, Ivču nesnesitelně bolí hlava a polyká brufeny jak lentilky. Krok za krokem se úporně přibližujem k průsmyku. Trochu se protrhávají mračna, což je pozitivní. Před závěrečným výstupem dáváme obědovou pauzu, při níž se neopatrnýmu Izraelcovi zřítí krosna ze svahu. Na vrchol sedla vede kolmo po skále cikcak stezka sotva na dvě boty, připomínající cestu do Mordoru. Melu z posledního, soustředím se na každej krok a doufám, že nepotkám vratkej šutr.
Haleluja sme nahoře! Po krátké chvíli euforie zjišťujem, že na druhou stranu hory přes noc napadlo dobrejch 20 čísel sněhu. Kdo má, nasazuje hroty na boty (ano my 4 jsme vybavení). Sestup dolů je snad ješťe prudší než výstup, jestli to vůbec je fyzikálně možný. Izraelcům bez hrotů to klouže a padají jak hrušky. Díky kolektivní pomoci se všichni dostávají dolů relativně v pořádku. Po 8 intenzivních a extrémě vyčerpávajících hodinách ještě stále nemáme vyhráno. Od Lobuche (4940m) nás dělí gigantickej ledovec Khumbu. Stezka zde končí, přeskakuju ze šutru na šutr, nahoru dolů, vyhýbám se prasklinám v ledu, nemám vodu a už fakt vážně melu z posledního. Po dalších 2 hodinách teroru na opičí dráze upadáme v první volné lodži do kómatu, ze kterýho se vzpamatujem až na druhej den. Jen Pepa ještě stihne prohlásit: “Zítra dem dolů tyvole”. Souhlasíme. Ať žijou Himaláje!
Ráno moudřejší večera, jsme odpočatí (takhle dobře sem se dlouho nevyspal), máme radost z pokoření prvního průsmyku a rozhodujem se samozřejme pokračovat v krasojízdě. Dorážíme do základního tábora Everestu (5365m), což je v podstaťe hrstka stanů na hromadě šutrů, obklopená ledovcem a Everest odcamcaď vlatně ani není vidět. Nejhorší je, že se sem cpe každej vocas, aby mohl říct, že tady byl (všetně nás). Moc lidí, moc jaků a moc helikoptér. Komerce a turistický ruch těmto končinám nesvědčí. Nejsme zklamaní, protože víme co čekat. Base Camp není zlatej hřeb naší výpravy (narozdíl od většiny přítomných vocasů), takže se rychle otáčíme na podpadku. ALE – Byli jsme tam! Dnes spíme v Gorak Shepu (5200m), nejvýše položené vesnici široko daleko. Dobrá zpráva je, že jestli mě nepraskne hlava tady, tak už nikde.
