Plány se bortí aneb. Z ráje do špitálu
[17-20.2.2020]
V dobré náladě, plni sil a životního optimismu, vydali jsme se na průzkum podvodního světa ostrova Koh Tao. Posilněni dávkou vzájemného pep-talku, odhodlaně vklouzneme pod hladinu zátoky jménem Shark Bay. “Wzuííím” .. Při prvním hlubokém nádechu šnorchlem cítím raketu do krku. Něco jsem vdechl. Nevím co to bylo, možná trocha písku nebo nějaká organická nečistota. Trochu mě škrábe na plicích, ale zrovna nemám čas nad tím lamentovat – moji pozornost vyžaduje hejno žraloků pod mýma nohama. Po výživné půl hodině zábavy s přátelskými predátory, když se mi tepová frekvence navrátí z anaerobního pásma do normálu, zjišťuji, že se mi nějak podivně dýchá. Asi to nic nebude, ale raději jdu na návštěvu k místnímu medikovi. Na rentgenu není nic vidět. Prý se mám sledovat a když začnu kašlat, tak šupky dupky do nemocnice. V případě vdechnutí cizího tělesa do plic hrozí zánět, který může člověku pěkně znepříjemnit živobytí. Odpoledne už chrchlám jak Číňan při ranní hygieně a taky se mi zdá, že dřív mi v hrudi jaksi tolik nevibrovalo. Nenecháváme nic náhodě. Sotva jsme přijeli, opouštíme Koh Tao a poslední lodí se přesouváme na největší z ostrovní trojice – Koh Samui – rovnou do špitálu. Doktorka mě notnou chvíli zahrnuje ledovými doteky fonendoskopu a pak mě posílá ke kolegům radiologům. Na cétéčku není nic vidět. Verdikt zní: Do Bangkoku na bronchoskopii (hadička s kamerou do plic, nosem), čím dřív, tím líp… Hmm … to bude ještě zábava. Zdravotní pojišťovna si vyslechla příběh a přestala komunikovat. Typické.
Vypadá to, že nemám moc na výběr. Na Koh Samui se naštěstí nachází letiště, takže kupujeme předraženou last-minute letenku do Bangkoku. Když se dostávám ke kvalifikované osobě (i když podezřele mladé) je to cca 48 hodin po té smolné příhodě, která mi příjde tak blbá, stupidní a nepravděpodobná, že pořád nemůžu/nechci pochopit co tady vlastně dělám. Nemocnice vypadá jako luxusní hotel, doufám, že je na podobné úrovni i péče. “Kam wit, kam wit” povídá sestřička. Tak jdu za ní. Komunikace s personálem je suboptimální. Něco do mě píchli, nepochopil jsem co. Poprvé v životě jsem omdlel. Bylo to docela příjemné. Doktorka mi řekla, že při zákroku budu při vědomí. Z toho se mi dvě hodiny klepaly kolena, jen aby mě na sále hned poslali do celkové narkózy (uff). Probouzím se s pocitem, jako by mi někdo znásilnil horní polovinu těla. V plicích mi našli zánět, ale žádné cizí těleso. Nevím co si o tom mám myslet. Do spodních dýchacích cest o průměru menším než 5mm se kamera už nedostala. Nasazuji antibiotika, probiotika a vykašlávací syrup. Za jednotlivá ošetření jsem zatím vypláznul kolem 60 tis. Kč, plus transporty a náhradní ubytování. Za týden kontrola. No.. aspoň si užijem Bangkok.
