Rok v Austrálii – What Rocks and What Sucks
Ozzie lajfstajl se zhruba po roce zdá bejt celkem jednoduchej a pomalej. Dny tak nějak plynou v podobně ležérním tempu, slunko svítí sedm dní v tejdnu a zima, jestli se to tak dá nazvat, sotva začala, tak skončila.
What Rocks:
- Práce: Stále, již po dobrejch 9 měsíců nás drží libanonská restauračka Rabbath, malý intimní bistro pro 20 lidí, jenž zaměstnává dva kuchaře (liban. majitel, vystudovaný inženýr Patrick + filipínský učeň Jordan), myjče nádobí (absolvent 5. třídy zákl. školy Max ze Zélandu, prezdivaný Šílený Max), mrštnou sexy servírku/someliérku Paťu a ženami obdivovaného barmana, jehož koktejly jsou pýchou jižní hemisféry. Stalo se, že tahle tuti-fruti sebranka se dostala na špičku žebříčku pohostinství na Gold Coastu (2000 podniků), kterou již po několik měsíců dominuje z pozice prvního místa.
- Většinu času trávíme venku, naše volnočasové aktivity sestavají z cvičení, běhání, kajtování, surfování (spíš ne než jo), opalování, čtení, horolezení, cestování, chození po kafíčkách a vydatné dávky prachsprostýho zevlení.
- Samozřejmě nelze nezmínit počasí. 300 slunečných dní v roce – největší rozdíl mezi létem a zimou je, že lidi místo plavek a žabek nosí plavky, žabky a triko.
- Výrazně nižší spotřeba alkoholu, trávy, extáze, mdma, cracku, kokainu a lsd je vykompenzována prudkým nárůstem spotřeby heroinu, dexanfetaminu a tvrdších psychotropních látek.
- Začínají se vyskytovat sny v angličtině.
- Se změnou životního stylu jde ruku v ruce nutná změna stajlu, jak si již mnozí stačili všimnout z fotek, já nosím culík a Paťa je napůl blond.
- Lidi jsou happy, ochotní a přátelští, každej se s Váma bude bezostyšně bavit, výtahový smalltalky jsou na denním pořádku.
- Při přecházení silnice Vás na přechodu každej s úsměvem pustí a mimo přechod taky.
- Oceán, čerstvej vzduch a svěží vánek.
What Sucks:
- Nedostatek známých, blízkých přátel a nepřítomnost rodiny. Postrádáme aktivní společenskej život, na nejž jsme z domu zvyklí. Na druhou stranu, poznáváme spoustu novejch lidí a jejich neskutečný žívotní příhody neznají konce.
- Stále i po roce na přechodu čumím doleva misto doprava.
- Na zelenou na semaforu se čeká dvakrát delší dobu než v Evropě. Minimálně.
- Pravidla, příkazy, zákazy, pokuty – Okey, stát funguje dobře, nízká kriminalita, korupce atd, ale ty pravidla furt, straaašnej vopruz, to nechceš. Vodcamcaď pocamcaď. Pro příklad: Na dálnici je nejvysší povolená rychlost 110 km/h (všude kamery, při překročení o 1 – flastr 300$). Nikde se nesmí kouřit, když už tak ve speciální zóně a nesmí se u toho pít (podotýkám, že jsem nekuřák a přesto mě toto dost vadí. Kouřit a nepít nebo pít a nekouřit? Ste spadli z jakýho vesmíru?!). Do klubu vas po 1h ranní už nepustí a ve 3 party over. Bez pasu vám nenalejou (nově, už ani občanka EU tady neznamená nic), občas vám nenalejou jenom protože se nelíbíte barmanovi. Roztáhnout si v parku slacklajnu a blbnot na ní – zákaz. Dát si v parku pivko – zákaz. Plavat mimo vyznačenou zónu – zákaz. Bruslit a hrát u toho na hoňku nebo dělat holubičky – zákaz. Mohl bych pokračovat dál a dál. Ani po roce jsem si na tohle nezvykl a zvykat si nebudu. Omluvte moji francouzštinu, ale musím se vyjádřit. STRČTE SI TY PRAVIDLA DO PRDELE.
V době přidání tohoto příspěvku na blog, už máme čerstvě ukončený pracovní poměr, sbalený kufry, vyklizenej apartmán a na letišti čekáme na letadlo do Tokia. V Japonsku se budem potloukat 14 dní, pak nás čeká týden v Melbourne, pak měsíc na Novým Zélandu v camper-vanu (větší osobák se spaním), pak ještě poslední 2 tejdny na Gold Coastu, kdy je v plánu hardcore opalovačka a 11.12. vyrážíme – famfáry – zpět do Česka juchuu 😊
